Víly Ransford

Jmenuji se Sofie. Bydlím v obyčejné vesnici na samotě. Nemám moc kamarádů, jen nejlepší kamarádku Lisu. S Lisou jsme prozkoumaly okolí naší vesnice, ale jeden kus je neprozkoumaný, protože tam se nikdo nikdy neodvážil a ten, kdo se odvážil, se už nevrátil. Byl to… Černý les.

Stojím před Černým lesem a nevím zda mám vstoupit, ale láká mě myšlenka, že bych byla první, kdo se odtud vrátil. Vkročila jsem. Slyším, jak ptáci zpívají, potok hučí, vše zní jako normální les. Najednou se přede mnou objevila malá fialová víla. „Ahoj, Sofie. Vítej!“řekla jemným hláskem. Vidím, jak přede mnou létá mnoho malých lesních víl po lese, nevím, co si mám myslet, ale tahle část se mi líbí. Pokračuji dál za rojem, který míří ke obrovskému stromu. „My jsme víly, které tu žijí a jsme z rodu Randsford.“ Když jsme po cestě došly ke dveřím obrovského stromu, zastavila jsem se. Co když to je past? „Neboj, tohle je posvátný strom Agu. Z něho jsme se všechny zrodily.“ Řekla menší víla v modrých šatech. Rychle jsem vešla a uviděla tu nádheru obrovského stromu. Všude byly komůrky s pokoji víl, v hale byla jídelna a napravo měly víly posezení. „Vy tady všechny bydlíte?“zeptala jsem se. „Ano! Celý tento les je náš a mi se staráme o to, aby zvířata měla dost vody a jídla a aby květiny rostly.“ Vyhrkla jejich vůdkyně. Líbilo se mi tu, ale nedokázala jsem si odpovědět na otázku, kam tedy všichni lidé zmizeli. Obrátila jsem se k víle s otázkou. Víla sebou trhla a odpověděla: „Každý, kdo sem přišel, měl darovat nějaký dar, který nám prospěje. Ale každý, kdo přišel, daroval jen nepotřebné věci.“Tvář víly už nebyla tak milá jako před chvílí, začala jsem přemýšlet, co bych jim dala, ale nic mě nenapadalo. „A co byste si přály víly?“Neodpověděly. Napadlo mě, že jim dám svůj amulet, který mi dala maminka, když jsem byla malá, aby mě chránil. Nosila jsem ho vždy na krku. Strhla jsem si z krku amulet a natáhla jsem ruku k vílám: „Tady je amulet který vás bude vždy ochraňovat a nestane se vám nic zlého.
Probudila jsem se. Jen sen. Ležela jsem ve své posteli a nikde kolem mě žádné víly. Vstala jsem z postele. Na nočním stolečku ležel vzkaz: “DĚKUJEME ZA AMULET. VÍLY RODU RANSFORD.”