No End House

Dům bez konce
Pro začátek řekněme, že Peter Terry byl závislý na heroinu.
Kamarádili jsme se na vysoké škole a naše přátelství pokračovalo, i když jsem absolvoval. Mluvím jen o sobě. Peter odešel ze školy po dvou letech, co ani neředil. Když jsem se odstěhoval z koleje do malého bytu, už jsme se tolik nevídali. Občas jsme si psali online (před Facebookem byl jednoznačným hitem AIM). Stávalo se, že i pět týdnů nebyl online. Nedělalo mi to starosti. Byl to nespolehlivý závislák, takže jsem došel k tomu, že se o mě přestal zajímat. Jeden večer jsem ale viděl, jak se přihlásil. Než jsem mu stihl napsat, poslal mi zprávu.
„Davide, kámo, musíme si promluvit.“
Tehdy mi poprvé pověděl o Domu bez konce. Říkalo se mu tak, protože ho nikdo nedokázal projít celý. Pravidla byla jednoduchá a zněla jako klišé: projděte celý a vyhráli jste 500 dolarů. Dům se nacházel mimo město, asi šest kilometrů od mého bydliště, a bylo v něm devět místností. Peter se očividně pokusil dům projít, ale nedokázal to. Byl závislý na heroinu a nevím na jakých dalších sračkách, takže jsem usoudil, že z něj drogy udělaly trosku a vyděsil se kresleného ducha nebo něčeho takového. Řekl mi, že dojít až na konec nedokáže nikdo. To mi přišlo zvláštní.
Nevěřil jsem mu. Nakonec jsem mu řekl, že se na ten dům zajedu příštího dne podívat. I když se mě snažil přesvědčit o opaku, 500 dolarů znělo až příliš dobře na to, aby to byla pravda. Musel jsem jet. Následujícího večera jsem vyrazil.
Když jsem přijel, okamžitě jsem si na té stavbě všiml něčeho nezvyklého. Viděli nebo četli jste někdy něco, co nemělo působit děsivě, ale z nějakého důvodu vám po zádech přeběhl mráz? Vykročil jsem k domu a nepříjemný pocit zesílil, když jsem otevřel dveře.
Vstoupil jsem, srdce mi zpomalilo a já vydal vzdech úlevy. Místnost vypadala jako obyčejná hotelová hala vyzdobená k halloweenu. Namísto recepčního tam stála cedule: „Pokoj číslo 1 – tudy. Dalších osm následuje. Pokud dojdete až na konec, získáváte odměnu.“ Zasmál jsem se a vykročil k prvnímu pokoji.
První místnost byla k smíchu. Výzdoba připomínala halloweenské dekorace v supermarketu. Všude bylo plno duchů z prostěradel a robotických zombie, které vrčely, když jste kolem nich prošli. Na druhém konci byl východ – to byly jediné dveře kromě těch, kterými jsem vstoupil. Vymotal jsem se z umělých pavučin a zamířil k druhé místnosti.
Když jsem otevřel dveře, přivítala mě mlha. Po technické stránce působil druhý pokoj daleko lépe. Nejen, že tam byl přístroj na umělou mlhu, ale ze stropu visel a poletoval tu netopýr. Děsivé. Někde v místnosti hrála i halloweenská hudba jako z výprodeje. Neviděl jsem stereo, ale někde musely být reproduktory. Překročil jsem několik krys na baterky, které jezdily sem a tam, a s nádechem přešel k další místnosti.
Sáhl jsem na kliku a srdce mi spadlo do kalhot. Nechtělo se mi otevřít dveře. Pocit hrůzy mě zasáhl tak těžce, že jsem sotva dokázal přemýšlet. Po několika okamžicích děsu se mě zmocnilo logické uvažování, hodil jsem strach za hlavu a vstoupil do další místnosti.
Ve třetím pokoji se všechno začalo měnit.
Na první pohled vypadal jako obyčejná místnost. Uprostřed dřevem vykládané podlahy stála židle. Jediná lampa v rohu nedokázala pokoj dobře osvětlit. Vrhala několik stínů na podlahu a stěny. A to bylo zvláštní. Stíny, ne stín.
Kromě stínu židle tam byly další. Sotva jsem vkročil do místnosti, pohltil mě děs. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Bezmyšlenkovitě jsem se pokusil otevřít dveře, kterými jsem vstoupil. Byly zamčené z druhé strany.
To mi rozproudilo krev. Zamykal za mnou někdo dveře, když jsem procházel? To nebylo možné. Musel bych někoho slyšet. Byly snad zámky mechanické a zamykaly se automaticky? Možná. Byl jsem ale příliš vyděšený, abych přemýšlel. Otočil jsem se zpátky k místnosti, ale stíny zmizely. Stín židle zůstal, ale ostatní byly pryč. Pomalu jsem vykročil. Jako dítě jsem míval halucinace, takže jsem ty stíny připsal své představivosti. Cítil jsem se lépe, když jsem došel doprostřed místnosti. Podíval jsem se na podlahu a tehdy jsem to spatřil.
Nebo vlastně nespatřil. Neviděl jsem svůj stín. Neměl jsem čas zakřičet. Co nejrychleji jsem přiběhl k druhým dveřím a vřítil se do dalšího pokoje.
Čtvrtá místnost byla možná nejděsivější. Když jsem zavřel dveře, všechno světlo jako by bylo vysáto zpět do předchozí místnosti. Stál jsem tam obklopen temnotou a neschopen pohybu. Nebojím se tmy a nikdy jsem se jí nebál, ale byl jsem k smrti vyděšen. Všechno světlo mě opustilo. Přidržel jsem si ruku před obličejem. Kdybych nevěděl, co dělám, nikdy bych to nepoznal. Temnota není dost výstižné slovo. Nic jsem neslyšel. Ticho bylo hrobové. Když jste ve zvukotěsné místnosti, slyšíte sami sebe dýchat. Slyšíte, že jste naživu.
Ale já neslyšel.
Po chvíli jsem začal klopýtat kupředu a jediné, co jsem cítil, byl zběsilý tlukot mého srdce. Nikde jsem neviděl dveře. Ani jsem nevěděl, jestli tam tentokrát nějaké vůbec jsou. V tu chvíli bylo ticho přerušeno slabým hučením.
Něco jsem za sebou cítil. Prudce jsem se otočil, ale neviděl jsem nic. Věděl jsem ale, že tam něco je. Bez ohledu na tmu jsem věděl, že nejsem sám. Hučení zesílilo a přiblížilo se. Zdálo se mi, že mě obkličuje, ale věděl jsem, že ať je to cokoliv, je to přímo přede mnou a blíží se ke mně. Ustoupil jsem o krok. Ještě nikdy jsem necítil takový strach. Nedokážu to ani popsat. Nebál jsem se ani tak toho, že zemřu – bál jsem se alternativ. Bál jsem se, co mi ta věc přichystala. Pak na okamžik zablikala světla a já to spatřil.
Nic. Neviděl jsem nic, absolutně nic. Místnost se opět ponořila do tmy a z hučení se stal divoký jekot. Zakřičel jsem v odpověď – už jsem ten zvuk nemohl vydržet. Otočil jsem se zpátky, utekl před hlukem a zašmátral po klice. Otočil jsem jí a vřítil se do páté místnosti.
Než popíšu pátý pokoj, musím vám něco říct. Nejsem závislý na drogách, nikdy jsem je nebral a nikdy jsem neužíval ani prášky na dětské halucinace, o kterých jsem se už zmínil. Měl jsem halucinace, jen když jsem byl opravdu unavený nebo jsem se probouzel. Do Domu bez konce jsem vstupoval s jasnou hlavou.
Když jsem se vřítil z předchozího pokoje, upadl jsem na záda. Pozoroval jsem strop páté místnosti. Co jsem uviděl, mě nevyděsilo – spíš překvapilo. V místnosti byly stromy, které se tyčily do výšky. Strop v tomhle pokoji byl vyšší než v ostatních, což mě přivedlo k myšlence, že se nacházím uprostřed domu. Vstal jsem, setřepal ze sebe prach a rozhlédl se. Musela to být největší místnost v domě. Z místa, kde jsem stál, jsem neviděl dveře na druhé straně – výhled mi znemožňovaly stromy a houští.
Až doposud jsem si myslel, že každá další místnost bude strašidelnější, ale tohle byl ve srovnání s předchozím pokojem ráj. Taky jsem předpokládal, že ať už byla věc ve čtvrté místnosti cokoliv, zůstala tam. Byl jsem na omylu.
Jak jsem postupoval místností, začal jsem slyšet to, co člověk slyší v lese: hemžení hmyzu a občasné mávnutí ptačích křídel byly mou jedinou společností. To mi také nejvíce dělalo starosti. Slyšel jsem zvuky hmyzu a jiných zvířat, ale žádné z nich jsem neviděl. Začal jsem přemýšlet, jak je asi dům velký. Když jsem ho viděl zvenčí, vypadal jako obyčejný dům. Určitě zaujímal více místa, ale tohle byl opravdový les. Stromová klenba zakrývala strop, ale předpokládal jsem, že tam někde vysoko pořád je. Ani zdi jsem neviděl. Jediné, co mě ujišťovalo, že jsem stále v domě, byla podlaha, stejná jako v ostatních místnostech: obyčejná, dřevěná a vykládaná.
Šel jsem stále kupředu a doufal, že další strom odhalí dveře. Po několika okamžicích jsem ucítil, jak mi na ruce usedl komár. Setřásl jsem ho a pokračoval. O chvilku později jsem ucítil, jak mi jich na různých místech přistálo dalších deset. Cítil jsem, jak mi lezou po pažích nahoru a dolů a po obličeji. Ohnal jsem se, abych je setřásl, ale lezli dál. Sklopil jsem oči a vydal tlumený výkřik, nebo spíš sten. Neviděl jsem jediného komára. Neseděl na mě ani jeden, ale přesto jsem je cítil. Slyšel jsem, jak mi poletují kolem obličeje a bodají mě, ale žádného jsem neviděl. Vrhl jsem se na podlahu a začal sebou zmítat. Byl jsem zoufalý. Nenáviděl jsem hmyz, zejména takový, který jsem nemohl spatřit nebo se ho dotknout. Tenhle hmyz se mě ale dotknout mohl a byl všude.
Začal jsem se plazit. Neměl jsem ponětí, co dělám; vchod byl z dohledu a já jsem stále neviděl východ. Tak jsem se plazil a moje kůže se vzpínala přítomnosti neviditelného hmyzu. Když se mi zdálo, že to trvá hodiny, narazil jsem na dveře. Chytil jsem se nejbližší větve a zapřel se. Bezmyšlenkovitě a bezvýsledně jsem se plácal po rukách a nohou. Pokusil jsem se běžet, ale nešlo to; mé tělo bylo vyčerpáno plazením a odháněním toho, co po mně lezlo. Klopýtal jsem ke dveřím, využívaje každý strom jako oporu.
Teprve několik metrů od dveří jsem to uslyšel. Slabé hučení, které jsem slyšel dříve. Přicházelo z další místnosti a bylo hlubší než předtím. Skoro jsem ho cítil v těle, asi jako když se na koncertě postavíte k reproduktoru. Pocit, že po mně leze hmyz, slábl, jak hučení zesilovalo. Jakmile jsem dosáhl na kliku, hmyz zmizel, ale já se nemohl odhodlat otevřít. Věděl jsem, že když se vrátím, vrátí se i hmyz, a že do čtvrtého pokoje nemůžu. Jen jsem tam stál s hlavou přimáčknutou ke dveřím s číslem 6 a moje ruka se chvěla, jak svírala kliku. Hučení bylo tak hlasité, že jsem se ani nedokázal soustředit na předstírané přemýšlení. Nedalo se dělat nic jiného než pokračovat. Další byla šestá místnost – a šestka byla peklo.
Zavřel jsem za sebou, pevně jsem svíral víčka a v uších mi zvonilo. Obklopovalo mě hučení. Jakmile dveře zaklaply, zmizelo. Otevřel jsem překvapením oči a spatřil, že dveře, které jsem právě zavřel, zmizely. Byla tam holá zeď. Rozhlédl jsem se v šoku. Místnost byla stejná jako třetí pokoj – byla v ní stejná židle a lampa, ale tentokrát vrhala správné stíny. Jediným rozdílem bylo, že na druhé straně nebyl východ a dveře, kterými jsem vstoupil, zmizely. Jak už jsem řekl, dříve jsem netrpěl žádnými psychickými problémy, ale teď jsem propadl šílenství. Nekřičel jsem. Ani jsem nehlesl.
Nejprve jsem zkusil škrábat. Zeď byla pevná, ale já věděl, že tam někde musí být dveře. Věděl jsem to. Škrábal jsem tam, kde byla klika. Zoufale jsem drápal oběma rukama, až jsem si na dřevu obrousil nehty až na kůži. Tiše jsem se zhroutil na kolena a jediným zvukem v místnosti bylo škrábání na zeď. Věděl jsem to. Ty dveře tam jsou, věděl jsem, že tam jsou. Kdybych se jen dostal přes zeď –
„Není ti nic?“
V mžiku jsem se vymrštil z podlahy a otočil se. Opřel jsem se o zeď a spatřil, co na mě promluvilo. Dodnes lituju, že jsem se vůbec otočil.
Stála tam holčička. Byla oblečena do hebkých, bílých šatů, které jí splývaly ke kotníkům. Měla světlé vlasy až do půlky zad, bílou pleť a modré oči. Byla to ta nejděsivější věc, jakou jsem kdy viděl, a vím, že v životě neuvidím nic děsivějšího. Jak jsem ji pozoroval, spatřil jsem ještě něco. Tam, kde stála, bylo něco, co připomínalo mužskou postavu, jen vyšší a pokrytou chlupy. Byla nahá od hlavy k patě, ale hlava nebyla lidská a nohy byly zakončeny kopyty. Nebyl to Ďábel, ale v tu chvíli to docela dobře mohl být i on. Stvůra měla beraní hlavu a vlčí čenich.
Bylo to děsivé a zajedno s holčičkou, která přede mnou stála. Byli jeden a tentýž. Nedá se to popsat, ale viděl jsem je současně. Stáli na stejném místě, ale bylo to jako dvě různé dimenze. Když jsem viděl holčičku, viděl jsem i stvůru, a když jsem viděl stvůru, byla tam i holčička. Nemohl jsem mluvit. Stěží jsem viděl. Má mysl se bouřila proti tomu, co se snažila uchopit. Už jsem se několikrát bál, ale nikdy ne tolik jako ve čtvrtém pokoji. To bylo ale ještě předtím, než jsem se ocitl v šesté místnosti. Stál jsem tam a díval se na věc, která na mě mluvila. Nebyl tu východ, byl jsem tu s ní uvězněný. A pak znovu promluvila.
„Davide, měl jsi poslechnout.“
Když promluvila, slyšel jsem hlas holčičky, ale stvůra promlouvala v mé mysli hlasem, který se nebudu pokoušet popsat. Žádný jiný zvuk jsem neslyšel. Hlas neustále opakoval tu větu stále dokola a já s ním souhlasil. Nevěděl jsem, co dělat. Propadal jsem šílenství, ale nemohl jsem spustit z očí ze zjevení přede mnou. Upadl jsem na podlahu. Myslel jsem, že jsem omdlel, ale místnost mi to nedovolila. Chtěl jsem, aby to všechno skončilo. Ležel jsem na boku, oči doširoka otevřené a stvůra na mě shlížela. Po podlaze se proháněla jedna z krys na baterky ve druhém pokoji.
Dům si se mnou hrál. Z nějakého důvodu mi ale přítomnost krysy pomohla přijít zpět k sobě. Rozhlédl jsem se. Dostanu se odtud. Vím, že se odtud dostanu a na tohle místo už ani nepomyslím. Věděl jsem, že místnost je peklo a ještě nenadešel čas, abych se v něm zabydlel. Nejprve jsem jen pohnul očima. Pak jsem si prohlédl zdi, abych našel cestu ven. Místnost nebyla příliš prostorná, takže netrvalo dlouho získat představu o jejím rozvržení. Stvůra se mi stále vysmívala, nehýbala se a její hlas sílil. Položil jsem ruku na podlahu. Zvedl jsem se na čtyři a otočil se, abych si prohlédl zeď za sebou.
Pak jsem spatřil něco, čemu jsem nemohl uvěřit. Stvůra byla přímo za mnou a šeptala mé mysli, že jsem sem neměl chodit. Cítil jsem její dech zezadu na krku, ale odmítal jsem se otočit. Do dřeva byl naškrábán obdélník, promáčknutý uprostřed. Přímo před očima jsem viděl velkou sedmičku, kterou jsem bezmyšlenkovitě vyryl do zdi. Věděl jsem, co to znamená: Místnost číslo 7 byla přímo za zdí, za kterou předtím byla pátá místnost.
Nevím, jak se mi to podařilo – možná to bylo stavem, v jakém jsem se nacházel – ale dokázal jsem vytvořit dveře. Vím, že jsem to dokázal. Ve svém šílenství. Vyškrábal jsem do zdi, co jsem nejvíce potřeboval: vchod do další místnosti. Pokoj číslo 7 nebyl daleko. Věděl jsem, že je stvůra přímo za mnou, ale z nějakého důvodu se mě nemohla dotknout. Zavřel jsem oči a oběma rukama se dotkl velké sedmičky před sebou. Povolila. Tlačil jsem, jak to jen šlo. Stvůra mi křičela do ucha. Říkala, že se ven nedostanu. Řekla mi, že tohle je konec, ale nezemřu. Místo toho s ní budu žít v šesté místnosti. Ne. Tlačil jsem a křičel z plných plic. Věděl jsem, že se nakonec dostanu skrz zeď.
Sevřel jsem víčka a zakřičel. Stvůra zmizela. Zůstal jsem v tichu. Pomalu jsem se otočil a uviděl místnost takovou, jaká byla, když jsem do ní vstoupil – jen se židlí a lampou. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale tlačil mě čas. Otočil jsem se k sedmičce a uskočil. Spatřil jsem dveře. Ne ty, které jsem vyškrábal, ale obyčejné dveře s velkou sedmičkou. Mé tělo se třáslo. Chvíli mi trvalo, než jsem uchopil kliku. Chvíli jsem tam stál a zíral na dveře. V šestém pokoji jsem nemohl zůstat. Nemohl. Ale jestli tohle byla šestá místnost, nedokázal jsem si představit, co pro mě nachystala sedmička. Stál jsem tam asi hodinu a zíral na číslo. Nakonec jsem se zhluboka nadechnul, otočil klikou a otevřel dveře do sedmé místnosti.
Duševně vyčerpaný a fyzicky slabý jsem prošel dveřmi. Dveře se za mnou zavřely a já si uvědomil, kde jsem. Byl jsem venku. Ne venku jako v páté místnosti, ale doopravdy venku. Oči mě pálily. Chtělo se mi plakat. Zhroutil jsem se na kolena a pokusil se o slzy, ale nemohl jsem. Konečně jsem byl venku z toho pekla. Nezajímala mě odměna, která mi byla slíbena. Otočil jsem se a podíval se na dveře. Stál jsem před vchodem. Došel jsem k autu, rozjel se a přemýšlel o teplé sprše.
Když jsem zaparkoval u svého domu, padlo to na mě. Radost z toho, že jsem venku z Domu bez konce, odezněla a v břiše mi pomalu rostl strach. Mávl jsem nad tím rukou a připsal to šoku. Došel jsem ke vchodu. Vstoupil jsem a ihned se odebral do svého pokoje. Na posteli seděl kocour Baskerville. Byl prvním živým tvorem, kterého jsem za celý večer spatřil. Chtěl jsem ho pohladit, ale zasyčel a ohnal se po mé ruce. Zmátlo mě to, protože se tak nikdy nechoval. Řekl jsem si, že je to přece jen starý kocour. Šel jsem se osprchovat a připravil se na bezesnou noc.
Když jsem vyšel ze sprchy, šel jsem do kuchyně udělat si něco k jídlu. Sešel jsem se schodů a vstoupil do obýváku. To, co jsem tam uviděl, budu před sebou vidět navždy. Rodiče leželi na zemi, nazí a pokrytí krví. Jejich těla byla znetvořena k nepoznání. Končetiny byly useknuty a ležely vedle trupů. Hlavy měli položeny na hrudi směrem ke mně. Nejděsivější byly výrazy v jejich tvářích. Usmívali se, jako by se radovali, že mě vidí. Vyzvracel jsem se a začal vzlykat. Nevěděl jsem, co se tu stalo. Tou dobou se mnou už ani nežili. Byl jsem otřesený. Pak jsem to uviděl: dveře, které tam nikdy nebyly. Dveře s velkou osmičkou napsanou krví.
Byl jsem pořád v Domě. Stál jsem v obýváku, ale pořád jsem byl v sedmé místnosti. Když jsem si to uvědomil, úsměvy rodičů se ještě více protáhly. Nebyli to mí rodiče, nemohli to být oni. Vypadali ale stejně. Dveře s osmičkou byly na druhé straně místnosti za zohavenými těly přede mnou. Věděl jsem, že musím dál, ale vzdal jsem to. Smějící se obličeje se mi vedraly do mysli; uvěznily mě na místě. Znovu jsem se vyzvracel a téměř omdlel. Pak se vrátilo hučení. Bylo hlasitější než předtím, naplňovalo dům a otřásalo zdmi. Přimělo mě pokračovat.
Pomalu jsem se dal do pohybu a klestil si cestu ke dveřím a k tělům. Nemohl jsem skoro stát, natož chodit, a čím blíž jsem byl rodičům, tím víc jsem kráčel vstříc sebevraždě. Zdi se tak otřásaly, až jsem myslel, že se zhroutí, ale obličeje se stále usmívaly. Jak jsem se posunoval kupředu, sledovaly mě jejich oči. Oddělené ruce mi lezly naproti po koberci, zatímco jejich tváře nepřestávaly pozorovat. Projela mnou další vlna hrůzy a já zrychlil. Nechtěl jsem je slyšet promluvit. Nechtěl jsem slyšet hlasy svých rodičů. Začali otevírat pusu a ruce byly jen pár centimetrů od mých nohou. V zoufalství jsem vyrazil ke dveřím, trhnutím je otevřel a práskl jimi. Místnost číslo 8.
To byl konec. Po tom, co jsem tu prožil, jsem věděl, že není už nic, co bych v tomhle zkurveném domě nedokázal přežít. Žádné pekelné plameny, na které jsem nebyl připraven. Naneštěstí jsem ale podcenil schopnosti Domu bez konce. Naneštěstí byla osmá místnost ještě horší, děsivější a nepopsatelnější.
Pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem viděl v osmém pokoji. Opět jsem byl v místnosti podobné třetí a šesté, ale na obvykle prázdné židli seděl muž. Po několika vteřinách, kdy jsem tomu nemohl uvěřit, má mysl konečně vstřebala, že muž na židli jsem já. Ne někdo, kdo vypadal stejně jako já. Byl to David Williams. Přistoupil jsem. Musel jsem se lépe podívat, i když jsem si byl jistý. Podíval se na mě a já si všiml slz v jeho očích.
„Prosím... Prosím, nedělej to. Prosím, neubližuj mi.“
„Proč?“ zeptal jsem se. „Co jsi zač? Neublížím ti.“
„Ano, ublížíš.“ Vzlykal. „Ublížíš mi a já nechci, abys to udělal.“ Začal se houpat na židli. Byl to docela žalostný pohled, zvlášť proto, že jsem to byl já, stejný ve všem.
„Poslyš, co jsi zač?“ Teď jsem stál kousek od svého přízračného dvojníka. Byl to ten nejpodivnější zážitek, stát tu a mluvit sám se sebou. Neměl jsem strach, ale ten se měl brzy dostavit. „Proč jsi –“
„Ublížíš mi. Ublížíš mi. Jestli chceš odejít, musíš mi ublížit.“
„Proč to říkáš? Uklidni se! Zkusíme přijít –“ A pak jsem to uviděl. David, sedící na židli, měl na sobě stejné oblečení jako já, kromě červené skvrny ve tvaru devítky na košili.
„Neubližuj mi. Neubližuj mi. Prosím, neubližuj mi...“
Nespouštěl jsem zrak z malého čísla na jeho hrudi. Věděl jsem, co to znamená. Otevřít dveře bylo zpočátku snadné, ale po čase se vše zkomplikovalo. Sedmička byla vyryta do zdi, ale mýma rukama. Osmička byla napsána krví nad těly mých rodičů. Ale devítka byla na živém člověku. Na člověku, který vypadal jako já.
„Davide?“ řekl jsem.
„Neubližuj mi. Neubližuj mi,“ pokračoval ve vzlykání a houpání.
Byl stejný jako David, i hlasem. Byl jsem to já. Ale ta devítka! Chvíli jsem chodil kolem, zatímco on vzlykal na židli. Místnost neměla žádné dveře a, podobně jako v šestce, zmizel vchod, kterým jsem vstoupil. Z nějakého důvodu jsem usoudil, že škrábání mi tentokrát nepomůže. Prohlížel jsem si zdi a podlahu kolem židle, strčil jsem pod ni hlavu, abych zjistil, jestli něco nenajdu. A našel jsem. Pod židlí ležel nůž. Byla k němu připojena cedulka: „Pro Davida od managementu“
Pocit v mém břiše, když jsem si cedulku přečetl, nevěstil nic dobrého. Chtělo se mi zvracet a tím posledním, co jsem měl v úmyslu, bylo brát do ruky nůž. Druhý David stále vzlykal. Má mysl se zabývala tisíci otázkami bez odpovědi. Kdo to sem dal a odkud znal mé jméno? Nemluvě o tom, že jsem klečel na chladné, dřevěné podlaze a zároveň seděl na židli, vzlykaje, abych sám sobě neubližoval. Nemohl jsem to vstřebat. Dům a jeho management si se mnou celou dobu pohrávaly. Mé myšlenky se obrátily k Peterovi a tomu, zda se sám dostal tak daleko nebo ne. Jestli ano a jestli viděl Petera Terryho vzlykat právě na téhle židli, jak se houpe... Vytěsnil jsem ty myšlenky z hlavy, nebyly důležité. Popadl jsem nůž zpod židle. Druhý David okamžitě ztichnul.
„Davide,“ řekl mým hlasem. „Co chceš dělat?“
Zvedl jsem se z podlahy a sevřel nůž v ruce.
„Jdu dál.“
David stále seděl na židli, teď už klidný. Podíval se na mě s úšklebkem. Nevěděl jsem, jestli se bude smát nebo se mě chystá uškrtit. Pomalu vstal a postavil se ke mně čelem. Bylo to hrůzné. Jeho výška se shodovala s mojí. Cítil jsem v dlani gumovou střenku nože a sevřel ji ještě pevněji. Netušil jsem, co s nožem budu dělat, ale měl jsem pocit, že ho budu potřebovat.
„Tak,“ řekl hlasem o něco nižším, než je můj. „Teď ublížím já tobě. Ublížím ti a nechám si tě tady.“ Neodpověděl jsem. Nadechl jsem se a srazil ho k zemi. Přemohl jsem ho a podíval se dolů s připraveným nožem. Vzhlédl ke mně a v očích měl děs. Jako bych se díval do zrcadla. Pak se vrátilo hučení, slabé a vzdálené, i když jsem ho stále cítil hluboko v sobě. David se na mě díval, jako jsem se já díval na sebe. Hučení sílilo a já ztratil nervy. Jediným pohybem jsem vrazil nůž do skvrny na jeho hrudi a zaryl. Místnost se zahalila do černoty a já jsem padal.
Temnota kolem mě nebyla jako nic, co jsem dosud zažil. Čtvrtá místnost byla temná, ale nemohla se měřit s tím, co mě obestíralo. Chvíli jsem si nebyl ani jistý, jestli vůbec padám. Cítil jsem se jako ve stavu beztíže, obklopen temnotou. Pak mě přemohl hluboký smutek. Cítil jsem se ztracen, v depresi a přemýšlel o sebevraždě. Pohled na rodiče mi vstoupil do mysli. Věděl jsem, že není skutečný, ale viděl jsem ho a má mysl nedokázala rozeznat, co je skutečné a co ne. Smutek sílil. Strávil jsem v deváté místnosti snad dny. Poslední pokoj. Přesně tam jsem se nacházel: na konci. Dům bez konce měl konec a já se na něm ocitl. V tu chvíli jsem se vzdal. Věděl jsem, že v tomhle mezistavu strávím věčnost a společností mi bude pouze tma. Ani hučení tu nebylo, aby mě drželo při smyslech.
Ztratil jsem přehled o všem. Nevnímal jsem sám sebe. Nic jsem neslyšel. Zrak tu byl k ničemu. Zapátral jsem v ústech po chuti. Neúspěšně. Cítil jsem se roztrhán a úplně ztracený. Věděl jsem, kde jsem. Tohle bylo peklo. Devítka byla peklo. A pak se to stalo. Světlo. Stereotypní světlo na konci tunelu. Pocítil jsem, jak se pode mnou objevila zem, a já jsem stál. Po chvíli sbírání myšlenek a smyslů jsem pomalu vykročil ke světlu.
Když jsem se dostal dostatečně blízko, nabylo tvaru. Byla to svislá škvíra neoznačených, otevřených dveří. Pomalu jsem jimi prošel a ocitl se tam, kde jsem začal: v hale Domu bez konce. Vše bylo přesně jako předtím: prázdné a plné dětské halloweenské výzdoby. Po všem, co jsem té noci prožil, jsem si uvědomoval, kde jsem. Po několika chvilkách normálního stavu jsem se rozhlédl, abych našel stopy jakýchkoliv změn. Na přepážce ležela bílá obálka s mým jménem, psaným rukou. Ve zvědavosti, ale opatrně, jsem ji otevřel. Uvnitř byl dopis, opět ručně psaný.
Vážený pane Williamsi,
blahopřejeme Vám! Došel jste až na konec Domu bez konce. Prosím, přijměte tuto výhru jako odměnu za Váš úspěch.
S úctou
management
K dopisu bylo přiloženo pět stodolarových bankovek.
Nemohl jsem se přestat smát. Smál jsem se snad hodiny. Smál jsem se, když jsem vyšel ven směrem k autu a smál jsem se celou cestu domů. Smál jsem se, když jsem parkoval u domu. Smál jsem se, když jsem otevřel dveře a smál jsem se, když jsem spatřil malou desítku vyrytou do dřeva.
Konec...