Ostrá stezka k budoucnosti Alžběta Roztočilová

„Au,“ postěžoval si Hloupa a ukázal kamarádkám odřenou ruku.
„Neměli bysme tam chodit touhle cestou.“
„Když půjdeme tou jižní, tak nás zezdola uvidí,“ namítla Neposlucha.
„Neměli bysme tam chodit vůbec!“ dosadil si.
„Nezačínej zas! Bojíš se, že se Stará Pina bude zlobit? Nebo tvůj
táta?“ ušklíbla se Křivuše a sykla bolestí, když se škrábla o stejný ostrý
kámen jako před chvílí chlapec. „A vůbec, není to zakázaný!“
„Abyste věděly, táta mi slíbil, že mě vezme na příští trh!“ ohradil
se se stopou hrdosti v hlase.
Neposlucha vykulila oči, ale její sestra se jen zasmála. „Proto
poslední týden jen sekáš dobrotu!“
„Neměli bysme tam chodit,“ zabručel Hloupa znovu. Popravdě,
o chůzi se zcela hovořit nedalo. Místy sice po svahu Mudrčína
vedla úzká pěšina vyšlapaná zvěří, často ji však střídaly ostré
skály. Dětem se podařilo získat slušnou sbírku oděrek.
„Tak nechoď!“ obořila se na něj Křivuše nečekaně tvrdě. „Pořád
nám připomínáš, že tobě už je skoro dvanáct – máš vlastní hlavu,
tak si s ní dělej, co chceš, třeba si slez dolů a běž nás napráskat!“
Zbytek výstupu proběhl v uraženém tichu, jež se ovšem rozplynulo
v úžas, sotva se před nimi otevřela planina na vrcholu kopce.
Vévodil jí k nebi se tyčící kamenný monolit. Říkalo se mu Mudrcův
prst. Při slavnosti jmen, po tom, co přijali svá dospělá jména, na
něj oslavenci přikládali ruce a on jim ukázal, která životní cesta je
pro ně nejlepší. Většinou se dozvěděli, že mají být rolníky, tak jako
jejich rodiče – což většinou přinášelo vlnu úlevy. Byli ovšem i tací,
kteří se Prstu dotknout nechtěli, ať už ze strachu, že je pošle daleko
od domova, nebo proto, že chtěli o svém osudu rozhodovat sami.
Děti ho nikdy neviděly bez slavnostních ohňů, bez vesničanů se
Starou Pinou v čele a nervózně přešlapujících mladých dospělých.
Tyčil se nad nimi hrozivě, jako by je chtěl kárat za neposlušnost
spíš než laskavě ukazovat cestu.
Nakonec to byla Neposlucha, kdo se pohnul první. Doběhla
k monolitu a přiblížila k němu tvář tak blízko, až se zdálo, že se
ho musí dotknout nosem.
„Nepo!“ vyjekl Hloupa poplašeně.
„Pojďte se kouknout!“ zamávala na ně. Při slavnosti je nikdy nepustili
blíž a ona se teď nemohla vynadívat na složitý vzor vyrytý
do kamene.
Sestra se k ní přidala a žasla.
„No, je to hezký,“ připustil Hloupa neochotně, vzdálen od monolitu
na délku paže.
„Z té dálky nemůžeš nic vidět!“ zvolala Křivuše a chmátla po
něm, aby ho přitáhla blíž.
Hloupa vřískl, jako by ho chtěla vraždit, a uskočil vzad.
„Co hloupneš?“
Chlapec přelétl polekaným pohledem z jedné dívky na druhou.
„Nechci se ho… Říkali jsme, že se jdem jenom kouknout!“
Dvojčata se na sebe významně podívala a zakřenila se na sebe.
„Rozmyslely jsme si to,“ prohlásila Křivuše.
„Kři, jsi ještě horší než Nepa!“ durdil se chlapec. Často si říkal,
že by jí sestřino jméno sedělo spíš. „Nevíš, co se může stát – Stará
Pina má vždycky takovou tu říkačku – a když na to přijdou… Chci
jít na ten trh!“ připomněl.
Křivuše kývla hlavou dolů k vesnici. „Tak si běž s klukama
cvrnkat kuličky.“
Hloupa si založil ruce na prsou. Lákadlo trhu bylo veliké… jenže
se mu nechtělo kamarádky opouštět, a přece jen byl zvědavý,
jestli to udělají.
Chvíli se na sebe s Křivuší mračili.
„Dotknu se ho,“ ozvala se Neposlucha odhodlaně. „Chci vědět, co mě
v životě čeká. Říkačky neříkačky. Jestli chceš utéct, Hloupo, tak utíkej.“
Chlapec zatnul založené ruce v pěst a zamračil se ještě víc. „Nikam
nejdu.“
Dívka pokrčila rameny, natáhla k monolitu ruku a zaváhala.
Mírně ji odtáhla a –
Křivuše se zahihňala a připlácla na monolit svou dlaň jako
první. Oči se jí rázem protočily v sloup a celá ztuhla.
Neposluše spadla brada. Obě přestaly dýchat.
Nebo možná celý svět přestal dýchat. A ztichl.
Jediné, co Neposlucha cítila, byl dunivý tlukot vlastního srdce.
Strnule zírala do sestřiných nevidoucích očí.
Zaburácel hrom a do monolitu udeřil blesk.
Křivuše se zprudka nadechla, jako by se právě vynořila z hluboké
vody, a strhla ruku z monolitu.
Neposlucha se mírně naklonila na stranu a její dlaň se dotkla
sluncem vyhřátého kamene. V poslední chviličce, než ji pohltila
budoucnost, ještě stihla zahlédnout, jak její sestra padá k zemi –
a zaslechnout, jak křičí.
Všude kolem ní se válela mlha.
Ne, neválela se, byla všeobjímající. Ani za podzimních rán, kdy
nebylo vidět od chalupy k dřevníku, nepůsobila tak jednolitě, tak
mocně a strašidelně.
„Další dítě,“ rozlehl se bělobou přemýšlivý hlas, nutící dívku
klesnout na kolena.
Jenže Neposlucha žádná kolena neměla! Nohy, ruce, oči, uši –
všechno pryč! Jen chvějivý dech, divoké bušení srdce a trýznivá
vzpomínka na trpící sestru.
„Mluv – a skutečnou pravdu mi řekni –, proč ses do kopce šplhala,
po cestě nerovné, skaliscích ostrých, přes rány své i bližních
tvých, bys úradkům starších navzdor po mně se tázala?“
„Není to zakázaný!“ odsekla vzdorně. ‚Po mně se tázala‘! Mudrc!
Dech se jí zadrhl, svá slova už však nemohla vzít zpět.
„Ach!“ Mudrc se pobaveně rozesmál. „Sestry… nedočkavé! Povídej,
dítě, když v dálavách se octneš, kam povedou tvé šlépěje?“
Dívka se nad jeho podivnou otázkou zamyslela. Kde byla nejdál?
Na kraji hustého lesa, za poli a pastvinami, na půl cesty k druhé
vesnici. „Domů, cestu přece znám,“ odvětila.
„Bosá‑li budeš a kol nic než kamení ostré?“
Tatínek jí jednou ukázal, jak sloupat kůru ze stromů, aby jí
zůstaly co největší kusy. Jistě by si, s motouzkem, který nosila
v kapsáři, dokázala vyrobit dočasné boty…
„K úrazu přijdeš‑li?“ tázal se Mudrc zaujatě.
Nesčetněkrát viděla kořenářku, jak váže k rukám či nohám
prkýnka, klacky, když nic jiného nebylo, aby je zpevnila, než se
uzdraví – nebo než zraněného odvezou do města k léčiteli, když
byl úraz velký. Taky by to zvládla.
„A temná noc když zahalí tvou cestu?“
„Přece umím použít křesadlo!“ prohlásila dotčeně. A spěšně
dodala: „Ó, Moudrý!“
Mudrcův hlas, když znovu promluvil, se kolem ní rozlehl
s ozvěnou a Neposlucha se ještě nikdy necítila tak maličká. „Dítě,
dítě. Nerozumné jest za osudem hnát se, než řádné získáš jmé
no – leč zapovězeno to není. Běž si pro budoucnost, jež čeká na
tě – umíš‑li ji získat.“
Roztříštila se na tisíc kousíčků – každá její částečka tančila po
jiné pěšince a na všech z nich foukal vítr tak prudký, že je smetl –
všechny až na jedinou. Zářila jasně jako slunce na nebi, její jas byl
ale studeně stříbřitý. Volal ji, táhl a utíkal stále vpřed. Ty zbylé
kousky se za ním rozlétly, až se na chvíli zdálo, že ho utopí. Nepa
však střípek i ve vánici, kterou tvořily, nemohla přehlédnout.
Natáhla po něm ruku – už zase měla ruce! Zašimral ji na konečcích
prstů, obtočil se kolem její dlaně – a ulétl!
Rozběhla se – už zase měla nohy! Druhou rukou rozháněla
částečky, které se obracely proti ní a bodaly ji, jako by ji chtěly
zastavit, odradit. Nenechala se. Nenechala se!
Sevřela kolem zářícího střípku prsty. Cukal se, kousal, štípal.
Křičela bolestí. Střepina začala mohutnět, kynout jako těsto,
a proklouzávala jí mezi prsty. Pokusila se ji zachytit druhou rukou
– bolest se rozšířila jako oheň.
Když jí stříbřitá hmota zcela pokryla ruce, ostatní střípky se
do ní vsákly, a když v ní zmizel poslední, prosmýkla se jí mezi
hořícími prsty a vlétla jí do očí.
Neposlucha zalapala po dechu. Před očima jí vyvstala známá krajina.
Bylo na ní ale cosi zvláštního.
Uši jí zaplnil bolestný pláč. Stočila k němu pohled. Křivuše
se svíjela na zemi, na rukou i nohou rudé linky zjevně pulzující
bolestí. Hloupa klečel vedle ní.
Neposlucha otevřela ústa, ale místo slov z nich vyšel výkřik, když
její ruce i oči znovu pohltil oheň. Tak jí to alespoň připadalo.
„Nepo!“ vyjekl chlapec. „Co je tobě?!“
Bude z ní mistr řemesel – jednoho dne –, to s ní bylo. Vždycky se
ráda točila kolem tatínka, když pracoval v dílně, dávalo to smysl,
se vším všudy. Hloupovi to ale nedokázala říci dříve, než agónie
pominula.
Křivuše už seděla vedle ní a užasle pozorovala modrobíle se
třpytící linky, jež jí po rukou běžely až ke krku, odtud na jedné
straně mizely pod šaty a na druhé se šplhaly na tvář, kde se uprostřed
jejího čela setkaly. Třpytily se jí i na nohou, ale nejvíce třpytu
vycházelo z jejích dlaní, kde se převaloval ve dvou loužičkách. Na
tvářích jí zasychaly slzy a oči měla stále zarudlé od pláče.
„Tohle asi před nikým neutajíme,“ povzdechla si Neposlucha
ochraptěle.
„Ty máš co říkat!“ zasmála se Křivuše. I její hlas zněl, jako by
byla nachlazená.
Její sestra se rychle prohlédla, ale nenašla na sobě nic neobvyklého.
Prsty na rukou jí stále mravenčily, ale vypadaly normálně,
snad jen trošičku delší a tenčí.
„Máš stříbrný oči!“ vyprskl Hloupa.
Zvedla k němu pohled. Míval vždycky pihy pod očima? „Oh…“
Nemohla se zbavit pocitu, že svět je náhle plnější. Viděla každou
barvu sytěji, každé stéblo trávy ostřeji, každou pihu a každou
jiskřičku na sestřině paži. „Ale co jsou zač tyhle?“
„Budu léčitelka!“ zvolala Křivuše radostně. „Koukej!“
Přiložila ruku na jednu z Hloupových oděrek, a když ji odtáhla,
ranka byla pryč.
Obě na chlapce upřely pohled. Křivuše kývla hlavou k monolitu.
„Ani mě nehne! Zůstanu tady a budu mít vlastní dům a pole
a krávy! A kozu,“ dodal vzpurně.