Zábavná historka Eliška Kvapilová

Mého otce se bály vojenské posádky celého Jižního hvozdu a moje
matka byla krásná jako přízrak. Ze mě se nakonec stal obyčejný
obchodník.
Démona jsem potkal v jedné putyce, kam jsem původně zamířil
právě na obchodní jednání. Tvrdil mi, že se o mně před časem
doslechl a začal mě hledat – a že by se chtěl nechat najmout do
mých služeb. Protože kdo líp pomůže strážit zboží na cestách než
takový mocný magický tvor?
Anžto jsme se tehdy opili jako zvěř, na jeho další argumenty se
už nepamatuju. Ale od té doby cestuje se mnou.
Onehdá jsme se dali na další z výprav a nocovali u kupecké cesty.
Oheň plápolal, čisté nebe tmavlo, jen nad západním obzorem
pomalu mizel pruh záře.
„Co kdybys mi něco vyprávěl?“ nadhodil jsem.
„A co za to?“ zeptal se démon a nevinně se zazubil.
„Mám v ranci lahvici pálenky… Ale záleží, jestli mě příběh bude
bavit.“
„Takže bys rád slyšel nějakou zábavnou historku?“ ujistil se démon.
„Zkus to,“ odtušil jsem. S pohledem na míhající se plameny
ohně jsem se zamyslel. Je vůbec podle pravidel světa, aby byl démon
zábavný? Plameny zapraskaly a do šedého sloupce dýmu vyplivly
hrst jisker, jako by se mojí myšlence zasmály.
„Povím ti, jak jsem jednomu hlupáčkovi plnil přání. To jsem se
tenkrát pěkně pobavil!“
Zapochyboval jsem, že mě takový příběh zaujme – přece jen
se moje záliby od démonových krapet lišily. Jiné rozptýlení se ale
nenabízelo.
„Tak do toho.“
„Inu, chodil jsem krajem kolem Jižního hvozdu, tu a tam jsem
škodil, ale žádný vypečený kousek se mi ne a ne povést. Pak mě
konečně něco zajímavého napadlo. Proměnil jsem se v olejovou
lampičku a pohodil se u cesty. A podařil se mi kapitální úlovek!
Našel mě prosťáček, co hnal prasata na pastvu.“
Cítil jsem v kostech, že jsem se v předtuše nemýlil. Ušklíbl jsem
se, ale poslouchal jsem dál.
„Když mě vzal do ruky, počkal jsem, až mě trochu opráší tím
svým záplatovaným rukávem, a s pořádným řachancem jsem se
proměnil do normální podoby,“ nonšalantně rozhodil pařáty.
„Počkej, budu hádat! Lekl se a utekl!“
„Ale kdeže!“ zubil se démon. „Sedl si na zadek ohromený tím
kouzlem! Rozedraný slamák si posunul z čela, promnul si oči, zda
se mu to nezdá – a já se představil jako duch z lampy. Řekl jsem, že
mu splním tři přání.“
„Vždyť musel na první pohled poznat, že jsi démon!“
Záškodník pokrčil rameny a se samolibým úsměvem vyprávěl
dál: „V těch přáních jsem nelhal. Nadšený prosťáček nemohl věřit
svému štěstí. Očka mu zářila dychtivostí vyzkoušet, co bych pro
něj mohl udělat! Přemýšlel, přemýšlel, mnul si špinavý krk a hryzl
ret… Pak se konečně rozhodl – a první přání, které jsem měl splnit,
bylo, že chce být bohatý!“
„To se dá pochopit. A cos udělal?“
„Řekl jsem: Ale to je maličkost! a dal jsem mu míšek s penězi, co
jsem čmajznul pár dní předtím vévodovi. Chlapec nevěřícně koukal
na kožený váček s erbem a dvakrát tak nevěřícně na zlaťáky.
Radostí byl bez sebe!“ smál se démon. „Poradil jsem mu, aby s tím
nechodil do vsi:
Všichni by ti záviděli! Víš přece, jací jsou. Chtěli by tě o peníze připravit.
Jdi za nejbližším sedlákem, kup si koně a jeď do města. Tam si můžeš
dopřát radovánek, co hrdlo ráčí! Nikdo tě tam nepozná. A já ti zatím
pohlídám prasata,“ bavil se démon svou vzpomínkou, až zaslzel
smíchy. „Byl rád, že jsem mu tak dobře poradil.“
„Počítám, že jsi ho neposlal zrovna k poctivci…“
„Přesně tak! Ne nadarmo tomu sedlákovi říkali Puchejř. Ochotně
prodal prosťáčkovi koně, kterého vychválil do nebes, a sotva
se ujistil, že chlapec v sedle už mizí za zatáčkou, poslal pacholka
pro dráby.“
„Tohle má být zábavná historka?“
„Ale no tak počkej přece, to je jen začátek. Sotva se k městským
strážným hláška dostala, pasáčka zajali a našli u něj vévodovo
zlato. Šoupli ho do kobky a čekalo ho utětí ruky.“
„A ty jakožto démon ses dobře bavil…“
„Přece bych ho v tom nenechal, vždyť s čím bych si pak hrál? Poslyš,
když chci, projdu kolem lidí, ani si mne nevšimnou. Myslí si,
že viděli stín, že jim spadlo smítko do oka nebo se jim něco zdálo.
Prosmýkl jsem se kolem strážných a zahrál si vrhcáby s žalářníkem.
Obral jsem ho o gáži a pozval jsem ho na lok vína s makovým
odvarem. Jak byl prosťáček šťastný, když mě uviděl! Ty ses pro mě
vrátil! volal. Z té smradlavé kobky byl ještě špinavější, než když
hnal vepříky na pastvu. Neopustil jsi mě! Jsi ten nejhodnější duch!“
Ušklíbl jsem se. „To už přeháníš.“
„Přísahám, že to říkal,“ nedal se démon. „Plakal štěstím: Pustíš
mě ven?
Když tě pustím, strážní tě chytnou, řekl jsem. Ale máš ještě dvě
přání. Když si budeš přát, abych tě vyvedl do bezpečí, udělám to.
Přál si to, a tak jsem odemkl celu klíčem, co jsem štípnul žalářníkovi,
a vyvedl toho otrhaného chudáka z města do lesa. Jen co
byl v bezpečí, chtěl se vrátit do vsi. Matka už o mě bude mít strach,
říkal. Musím domů.
Ty si myslíš, že to nechají drábi jen tak? Že tě nebudou hledat po
kraji? Najdou tě a vysloužíš si ještě krutější trest!
Chlapec zase propadl zoufalství. Chvíli chodil sem tam, pak
si sedl na pařez jako hromádka neštěstí, mnul si špinavou tvář
a naříkal. Co si počnu? Poraď mi, duchu! Už jsi mi tolik pomohl…“
Démon si odkašlal a pokračoval: „Je ti doufám jasné, obchodníku,
že jsem mu vyhověl navýsost rád. Máš ještě jedno přání. Co kdyby
sis přál, abych tě udělal králem, kterého se všichni budou bát?
A to bys dokázal!? vyvalil prosťáček oči a pusu otevřel jako chrlič
na střeše chrámu.
Ale to je maličkost! Když si to budeš přát, usmál jsem se – a on si
to přál.“
Teď už jsem poslouchal se zájmem. Kam tahle historka povede?
Snad mi nebude tvrdit, že našeho krále vyměnil na stolci za
pasáčka prasat, aniž si toho kdokoli všiml…
„Jak jsem řekl, tak se stalo. Vedl jsem ho hloub a hloub do lesa.
Stmívalo se, sýček hudral a ze tmy sem tam doléhal šramot. Přikradli
jsme se k mýtině, kde plápolal oheň. Kolem dokola sedělo
dvanáct nejstrašnějších loupežníků, co ten kraj kdy znal. A třináctý,
obzvláště ohavný, odulý a hrubiánský, ten jim velel.
Nerozpakoval jsem se, a abych přání splnil, na chvíli jsem dal
vale hmotné podobě – prosťáčka jsem posedl. Stačil útok ze zálohy
a pár chvatů. Loupežník ležel v tratolišti krve a z úst se mu vydral
poslední dech. Hlasem pasáčka prasat jsem se prohlásil za jejich
nového vůdce. A kdo je proti, ať se teď ozve a popasuje se se mnou!
Mordýři na pasáčka valily bulvy. Vmžiku jsem opustil jeho
tělo a proměnil se v hrůzné zjevení za jeho zády. Otupělou myslí
takových neřádů sice nehnou potoky krve, ale pověry a kouzla je
děsí k nesnesení. A tak se prosťáček stal králem loupežníků a bál
se ho brzy celý kraj.“
„Ach tak. A jak se mu to líbilo?“
„Ukázalo se, že je velmi učenlivý! Netrvalo dlouho a přepadával,
loupil i mordoval jako pravý loupežník. Měl jsem z něj radost! Akorát
po večerech, než se úplně ožral, vzdychal za nějakou Mínou ze
statku u chmelnice. Jak se mu po ní stýská, jaká je sladká a jak po
ní touží… No to víš, byl jsem na ni zvědavý. Odskočil jsem si zase
za vévodou, jeho dceru jsem připravil o věneček a o šaty – chápeš,
nemám takovou představivost, abych si je správně vyčaroval – a zašel
jsem šmírovat ke statku. A musel jsem uznat, že chlapec má
vkus!“
„Zajímalo by mě, jestli jsi na začátku tušil, kam tě tohle dobrodružství
zavede.“
„Já takhle dopředu neplánuju,“ mávl démon pařátem a mlsně se
usmíval. „Vždycky jednám podle situace. Mína byla veselá holka,
měl jsem to bez práce. Nabídl jsem jí šaty a už jsem ji ani nemusel
přemlouvat. Ovšem pak se událo, co jsem nečekal. V tom nejlepším
tam vlít její fotřík. Přetáhl mě obuškem, sotva jsem vypadl zpod
duchny, ale hnal i ji, aby táhla z domu a že ji vydědí. Utekli jsme
k opuštěnému mlýnu a já si myslel, že sedláka brzo přejde zlost.
Jenže to jsem se mýlil! Dívka v noční košili usedla na rozvaliny
mlýnského kola a s pláčem mi vyprávěla o svém životě. Ukázalo
se, že sedlák má dcery tři, nechce dělit grunt a z představy trojího
věna nespí. Každá záminka ji vyhnat mu byla dobrá – a tak se
jejího škobrtnutí se mnou rád hned chytil.“
Potřásl jsem hlavou, ale v duchu jsem byl přeci jen zvědavý, jak
příběh skončí.
„To víš, že se mi jí zželelo,“ pokračoval démon. „Řekl jsem, že jí
přivedu pasáčka prasat, který ji miluje. Vzpomněla si na něj a hned
pookřála. Počkala na nás ve mlýně. Když jsem chlapce přivedl,
úsměv jí zmrzl na rtech, v očích měla najednou hrůzu. Zjistila,
co se z něj stalo. Lotr a loupežník… Zůstala mu ale v oku taková
bezelstná jiskra, a tak si nakonec sedli a začali si povídat. Dozvěděla
se od něj, jak jsem s ním dováděl… Znáš to, ženská – neměla
pochopení pro klukoviny.“
„Tak už to bývá.“
„Všechno mi to vyčetla, jako bych byl nejhorší zlo pod nebem,
a požadovala nápravu:
Teď už vidím, že nejsi žádný veselý duch, ale prachsprostý démon!
Byla jsem hloupá, že jsem to nepoznala hned! Vždyť to je vidět na první
pohled! Všechno jsi zničil! Koukej to napravit!
A jak si tu nápravu představuješ? zeptal jsem se vlídně.
Prostě to urovnej! Dopřej nám dobrý a dlouhý život, aby nám lidi
nemohli škodit, když jsi nás dovedl do neštěstí!
Ale to je maličkost! zaradoval jsem se – a zaklel jsem je.
Občas se za večerů okolo Jižního hvozdu vypráví o dvojici
přízraků, která straší ve starém mlýně. Přízračně krásná dívka
v bílém a hrůzyplný král loupežníků. Za magických nocí putují
krajem, projdou se i městy… Už na ně nemůže lidské právo, pomluva
ani závist.
No – a to je konec historky.“
Démon zmlkl a chvíli nepřítomně zíral do ohně. Uznal jsem,
že to byl neobyčejný příběh. Rozhodně jsem měl o čem přemýšlet.
Kdo ví, co z toho je pravda?
Došel jsem pro láhev a podal mu ji. Jak jsem ale pozoroval jeho
divokou tvář, něco se mi nezdálo.
„Proč mi připadá, že nejsi spokojený s tím, jak to dopadlo?“
Démon se ošil, snad že se mu nechtělo odpovědět.
„Když to vezmu kolem a kolem,“ zavrčel, „udělal jsem je tak
vlastně šťastnějšími, než byli, když jsem je poznal.“