Osud

Od pradávna lidé toužili poznat svůj osud a s nadějí upírali oči ke hvězdám. Je snad naše budoucnost vepsána v nich? A co takhle sudičky. Ty u Tvé kolébky nadělují do vínku.



Tobě nadělily čtyřnohého průvodce životem …… koně. Osud je hodně klikatá čára v dlani, kterou objevila kartářka. Přála sis mít dlouhé vlasy a stejně Tě ostříhali na kluka.



Milovala jsi filmy o indiánech a znala jsi je všechny nazpaměť. Snad to byl opravdu osud, který vedl Tvé dětské kroky ke staré kovárně, kde stával zapřažený bílý koník. Cítila jsi teplou dědečkovu dlaň a Tvé oči se upíraly na dědu s prosbou : ,,Dědečku, prosím Tě, ať mě ten pán sveze." A silné paže Tě uchopily a vysadily na široký koňský hřbet. Tvé dětské ručky se křečovitě chytily chomoutu a kůň se dal pomalu do pohybu. Když jste přišli domů, nechtěla jsi ani za nic svléknout oblečení na kterém ulpěla bílá srst zvířete. Denně jsi vyhlížela oknem, zda-li nepojede bílý koník kolem plotu. Tenkrát jsi ještě netušila, že na tom koni budeš jednou sama jezdit a navážeš s majiteli dlouholeté přátelství.



Je nádherný slunečný podzim. Obloha je bez mráčku azurově modrá, zlatavé listí šustí pod kopyty hnědé klisny, na které jedeš. Na chvíli se zastavíš v kaštanovém stromořadí, stoupneš si ve třmenech až dosáhneš na kaštan. Je to Tvůj malý pichlavý úlovek, který budeš ještě dlouho opatrovat a který Ti bude připomínat nádherné dny prožité ve společnosti klisny, na kterou ani po letech nezapomeneš. Osud je však neúprosný a Ty nemůžeš tušit jak zamíchá své karty. Nebude v Tvé moci zvrátit rozhodnutí osudu, kdy klisna podlehne zákeřné nemoci. Osud Ti tehdy připadal jako zlá stařena, která rozdává jen samé zlo.



Měla jsi pocit, že koně jsou už dávno zasunutou vzpomínkou…



Léta plynula a copaté děvče se změnilo v paní, která má nyní po svém boku svoji kopii té copaté holky, kterou přece zná. Je Ti tolik podobná a koně jí učarovali také. Zase tu byl pan ,,Osud," který dal o sobě vědět. Třeba Tě chtěl vyzkoušet, je-li Tvá láska ke koním stéle dost silná. Odjela jsi na Tvoji první výstavu koní. Tolik koní jsi pohromadě snad nikdy neviděla. Zkusíš vyplnit slosovatelnou vstupenku s živou cenou. Moc tomu stejně nevěříš, když ji vhazuješ do papírové krabice. Dosud ještě netušíš, co pro Tebe osud přichystal.



Nevěřila jsi tomu, že si štěstí na chvíli sedne a bude odpočívat, než se rozběhne k té copaté holce, která je už přece dospělá…



A teď se na něho díváš. Na dáreček, který přišel, nezván, neohlášen, tak jako návštěva, kterou nikdo nečekal. Je rezatý, rozčepýřený má velké tmavé oči, které čtverácky blýskají bělmem.



Tvůj vlastní kůň…



Srdce Ti poskakuje až v krku a krev Ti buší ve spáncích. Z telefonu sluchátka se ozývá hlas mámy nositelky osudových zpráv. ,,Přece sis koně celý život přála!" ,,Slyšíš mě?"



Osude, cítím trochu obavy a úzkost. Vyrostl z hříběcího chmýří ve statného sebevědomého hřebce. Zvládneš jeho nezkrotný temperament? Budeš bojovat sama proti všem, aby sis ho uhájila? Pere se to v tobě, jako dobro se zlem. Stojíš na křižovatce a nevíš kterou cestou se dát. Vybrala sis nakonec cestu přirozeného partnerství člověka a koně. A byla to dobrá volba. Ale těch pět let tvrdé dřiny a odříkání bys nikomu nepřála. Někdo na Tebe z dálky mává. Jede na ryzákovi, má copánky a někoho Ti připomíná… Je to Tvoje dcera, která pokračuje v Tvojí započaté práci…



Osud jsou přece dvě cesty, které se na obzoru spojí, jsou to dva koníčci, bílý a černý a záleží jenom na nás, po které uzdě sáhneme.