Probuzené zlo -- část 3.

Doma v předsíni leželo několik naskládaných krabic popsáných fixou.

„Ty ses teda dneska opravdu nenudila“, řekl Janě.

„Už bych se nejraději odstěhovala dneska“, utřela si pot z čela.

„Na zítra jsem obědnal stěhovací vůz. Takže zítřejší noc už ztrávíme v novém“, obejmul ji.

„Tati, Tati“, přiběhnul k němu malý Petřík. „Tohle jsem vám s mámou nakreslil“, Michal se podíval na obrázek, kde byl veliký dům. Vpopředí stáli dvě dospělé osoby držící za ruku malé dítě.

„To jsi ty s mámou a já s naším novým domem“.

„Neboj, už zítra se ten obrázek vyplní“, pohladil ho po vlasech. Na celý zítřejší den si vzal Michal v práci dovolenou. Jana zmateně pobíhala po pokojích a vysvětlovala stěhováků, kde co kam mají položit. Její matka také nabídla ruku k dílu a v kuchyni připravovala oběd. O několik hodin později byl všechen nábytek na svém místě. Spousta krabic ještě stále čekala na vybalení, ale pro dnešek toho měli oba až nad hlavu. Když se začlo pomalu stmívat, došla Jana pro malého na zahradu. Pobíhal v trávě, sem tam se pověsil na větev, s každičkým kouskem své dětské duše vychutnával pocit volnosti, které se mu nyní s novým domovem dostalo.

„Péťo, pojď je čas jít do postele“, zavolala na něj do zahrady.

„Ještě chvíli mami“, klečel nedaleko od jednoho stromu a něco čmáral na zem.

„Copak to tady děláš?“, přišla k němu. Jezdil prstíkama po kamené desce. „Ukaž, co to tam máš?“, odstrčila mu z desky.

„Smrt je jen začátek druhé kapitoli. Ondřej Pavlíček *1975 +1987…Odpočívej v pokoji“.

„Pojď, už musíš jít spát“. Chytla ho za ruku a i přes jeho nevoli ho odvedla do domu. Uložila ho do postele a před spaním přečetla jeho oblíbenou pohádku. Zmáčkla knoflík od lampičky, aby zhasnula světlo, ale lampička pořad svítila. Několikrát opětovně zmáčkla knoflík, jenže nic se nedělo. Nakonec vytáhla přívodní šnůru ze zásuvky a zavřela dveře od pokoje. Michal si právě v kuchyni vařil kávu.

„Nechceš taky?“, zeptal se jí.

„Tak mi taky udělej. Mimochodem, zítra koupím novou lampičku porouchal se knoflík a musela jsem jí vytáhnout ze zásuvky“.

„Ani se nedivím, máme ji už několik let“

„Hmm“, zadumčivě vzala hrnek s kávou a posadila se na židly. „Ještě bych měla vybalit nějaké krabice“.

„Zítra je taky den lásko“, pohladil ji po vlasech. Jana ucuknula hlavou.

„Ty víš o tom, že na zahradě pochovaný nějaký chlapec?“.

„Cože?“, zakroutil hlavou. „Prosímtě, kde by se tam vzal?“.

„Pojď semnou něco ti ukážu“.
Stáli nad náhrobkem, Michal si rukou přejel po vousech.“O tomhle mě teda nikdo nic neřekl“.

„To teda ale rozhodně měli“, rozčilovala se.

„Víš kolik lidí, zemřelo v bytech, kde teď bydlí jiní lidi, ani o tom nevi. Doufám. Že tě nenapadlo, abychom odsud odešli, jen co jsme se sem nastěhovali?“

„To ne. Vím, kolik tě stálo úsilí nám sehnat nový dům“.

„Takže chceš říct, že by ses za jiných okolností nejraději odstěhovala?“

„Pořád mě nechytej za slovo. Zkrátka z toho mám blý pocit“, začala si třít ramena, jakokdyby jí byla zaima.

„Pojď, půjdem si lehnout, lásko“, položil jí rukum kolem pasu.
Než se Jana vrátila z koupelny, ležel na posteli a znuděně přeblikával programy.

„Hlavně tam zas nepouštěj ten hroznej fotbal“, stála s ručníkem omotaným kolem hlavy ve dveřích.

„Mami, tati!“, zaslechli petříkův křik z pokoje nad nimi. Vyběhli po schodech nahoru do pokoje.

„Co se děje?“, vyhrkli na něj. Petr seděl na posteli, vyděšeně koukal kolem sebe, přitom prstem ukazoval na šatní skříň. Michal otevřel dveře od šatníku a Petr silně stiskl mámě ruku.