Padlý Bůh smrti- I.

Ti, jež jsou zodpovědní za rovnováhu mezi životem a smrtí. Ti, kteří získávají duše těch, jejichž čas již vypršel a ukládají je do knihoven, v podobách nahrávek.
Bohové smrti.
Vypadají jako lidé. Odění v černých oblecích a vyzbrojeni kosami smrti rozličných tvarů. Bez brýlí nevidí na krok. Stárnou velice pomalu, a nikdy...nikdy nezemřou. Alespoň ne přirozenou smrtí...
Jak dlouho trvá, než se taková "smrtka" vycvičí? Přesně patnáct let.
Tohle je příběh Alana Humphriese, mladého Boha smrti, a jeho učitele Erica Slingbyho.
Proč o nich?
Protože mladý Alan je nejspíše jedinou smrtkou v celé organizaci, která nechce sbírat duše. Děsí se totiž smrti.
Proč tomu tak je, to bude odhaleno v tomhle povídkovém příběhu...

Drobný Bůh smrti se pozvolným krokem blížil k obrovské prosklené budově, ve které měl od dnešního dne pracovat. Vzbuzovala respekt.
Zatřepal hlavou, a odhrnul si tmavě hnědou ofinu ze zelených očí.
A je to tady...
Jeho učitel již čekal u vchodu, aby jej provedl. Byl to vysoký ramenatý blonďák s pěti francouzskými copy na boku hlavy a malou bradkou. Přesně ten typ muže, kterého byste se báli zeptat na cestu.
Avšak Alan dobře věděl, že Eric má srdce na pravém místě. Dlouhých patnáct let jej zaučoval, a tak měli mnoho příležitostí, vzájemně se poznat. Ani jeden z nich nelitoval.
„Tak, jak se má můj absolvent?“ zazubil se blonďák a přátelsky drobounkého mladíka obemknul kolem ramen.
„Vcelku dobře, jen...si nejsem jistý, že to zvládnu...“ pronesl váhavým hlasem Alan.
„Tréma je normální, věř mi! Až se do toho dostaneš, bude to práce, jako každá jiná!“
Snad...
Netrvalo dlouho, a nacházeli se v samém srdci organizace. Knihovna. Nekonečná místnost s vysokým stropem, a nesčetným množstvím regálů. V každém z nich se nacházely tisíce „kazet“. Jejich obsahem však nebyly filmy. Na páskách byly zaznamenány celé životy, ba i vzpomínky zemřelých lidí. Jeden člověk, jedna páska. Tak pravil zákon už celá staletí.
„Ericu? A co naše duše?“
Eric na tmavovlasého mladíka tázavě pozvedl obočí.
„Jsou nesmrtelné, co bys chtěl ještě vědět?“
Alan však namítl: „Já jen...musí být nesmrtelné vždy? Jeden Bůh smrti mi nedávno říkal, že-“
To už se starší neovládl a odsekl.
„Hloupost!“
Pak se omluvně usmál.
„Moc přemýšlíš, Alane. To se nemá,“
Pak oba pokračovali v prohlídce. Nováček si stihl prohlédnout ještě studovnu, odpočívárnu, oddělení brýlí, a v neposlední řadě poznal spoustu nových lidí, jako je...
„William T. Spears. Dneškem počínaje se stávám vaším hlavním šéfem, a zodpovídám za všechny vaše kroky. Konejte svou práci důsledně, a není se čeho bát.“
Alan nejistě přikývl a upřel pohled na muže před sebou. Vysoký, vyhublý, s krátkými černými vlasy, úzkými brýlemi a kamenným výrazem ve tváři.
Budu si muset dávat pozor...
Seznámil se také s Ronaldem. Tak jako Alan, i on byl čerstvým nováčkem. Už jen svým zjevem působil, jako rozpustilý, problémový teenager.
Nazrzlé vlasy a brýle v retro stylu tuto vizáž už jen podtrhovaly. Nicméně byl asi jedinou smrtkou, se kterou hnědovlasý našel společnou řeč.
Navíc, mohl se ho vyptat na spoustu věcí.
„Jak to zatím zvládáš?“
Zrzek se zašklebil.
„Ujde to, je to tu samej stres, takže není nic lepšího, než když vypadneš ven na misi. Ale dost o mně, jakej je tvůj první dojem?“
Alan se krátce zamyslel.
„Jak říkáš...zmatený, jen co je pravda...“
„Si zvykneš. A věz, že lov duší je mnohonásobně lepší, než makačky u brýlí, nebo třídění nahrávek.“odvětil Ronald, a opřel se ležérně o Williama za ním. Ten uhul stranou.
"Knoxi, do práce! Jsi jen postranní flákač!"
Ještě, než oba odešli, stihl se Alan zeptat na poslední věc.
"Viděl jste někdy smrtku, která se děsí smrti?"
Namísto teenagera se na něj pohledem zaměřil černovlasý.
"Ne, nikdy."

Tímto začala krátká kariéra Boha smrti, Alana Humphriese...

Tohle byl jen takový úvod a představení postav, které se budou objevovat v dalších kapitolách. Budu vděčná, pokud zanecháte komentář, nebo bodování :))