Zubatá tulačka - kapitola 2

Na to, že jsem poloviční upír, slunce snáším docela dobře.

Na Turku není příliš zajímavých věcí, možná kromě známého přístaviště. Je to takové větší město na jihozápadě Finska. Já žiju na okraji, kousek od průmyslové zóny, kde taky pracuju. Dnes tu nebylo moc rušno. Spousta lidí si vzala volno, aby mohli vyrazit se svými rodinami na několikadenní slavnosti na počest nějakého dávno mrtvého patrona města. Já se o takové humbuky nezajímám, raději se od lidí držím dál.

Na vrátnici jsem kývla na Aarona, britského přistěhovalce, který ale taky vypadal, že by nejraději vypadl na oslavy, a ukázala mu kartu. Pozdravil mě letmým mávnutím a zvednul závoru. Ne, že by mi nedělalo problém přeskočit dva a půl metru vysoký plot o kus dál, ale nechci dělat zbytečný povyk. Došla jsem až k jedné z nejnižších budov tady v průmyslové zóně a otevřela jsem skřípající plechové dveře. V šatně jsem na sebe hodila pracovní uniformu (příhodný název pro ošuntělou šedomodrou riflovou košili) a vyrazila makat.

Věřte mi, na mojí "práci" není nic moc zajímavého. Dělám, to co se mi řekne, od pachtění se u pásu přes kontroly strojů až po tahání těžkých beden do skladu. Aspoň někde využiju svoji sílu.
Zabrala jsem se do každodenní rutiny tak, že jsem si ani nevšimla, že už odbil čas na polední přestávku. Upozornil mě na to až Vuokko, malý tmavovlasý klučina, kterému mohlo být sotva dvacet. Poklepal mi na rameno:"Hej, jestli budeš takhle valit, na ostatní nic nezbyde". Zasmála jsem se."Okej, za chvíli se k vám připojím, jen tohle odnesu," zvedla jsem bednu s těžkými kovovými součástkami, jako by nic nevážila. Vuokko jen zavrtěl hlavou a odešel. Nejspíš si myslel, že jsem magor do posilování, stejně jako spousta ostatních.

Odnesla jsem bednu, umyla jsem si ruce, zamazané od oleje a došla do skromně zařízené jídelny. Ačkoli jsem poloviční upír, můžu si dát normální jídlo jako třeba špagety, hamburger nebo..
"No sakra..co se stalo, uvařili nám svíčkovou..ty vole.." zajásala jsem, nechala si naložit plný talíř a ignorovala kyselé úšklebky kuchařky. Ostatně, takhle se tvářila pořád a už jsem trochu pochytila hrubší mluvu některých zaměstnanců. Když už zapadnout, tak pořádně, pomyslela jsem si a přisedla si ke stolu k Vuokkovi a několika dalším. Jedli jsme, smáli se sprostým vtípkům Atamiho, postaršího technika. Nikdo si nevšímal mých špičáků, výmluvu, že to je takový módní výstřelek, schlamstli i s návnadou. Koneckonců, připadám jim jako magor do upířích příběhů a podobně, takže to neřeší. Potom začal Vuokka rozebírat to, jak kdo dneska oslaví Beltain. Zbystřila jsem. Věděla jsem, že dnes je posledního dubna, ale skoro všichni slavili nějaké pitomé pálení čarodejnic. Já měla radši Beltain, noc, kdy lidé zapalovali obrovské vatry, tančili a zpívali a užívali si vzájemné blízkosti.

Taky bych slavila, kdyby bylo s kým. Chvíli jsem přemýšlela nad jistým elfem a nakonec jsem to vzdala. Nejspíš ho už nikdy neuvidím. Povzdychla jsem si. Vuokka přestal chvíli nadšeně vyprávět jakousi báchorku o hořících lidech a rituálech a zadíval se na mě. "Copak, Zubatá..neříkej, že taky znáš "lidské pochodně".." Zavrtěla jsem hlavou."Nic, děcka, letím zase makat." řekla jsem, zvedla se a odnesla tác. Atami pronesl něco v tom smyslu, že jsem namakaná workoholička. Pár lidí u stolu se zasmálo. Usmála jsem se na ně a vydala se zpátky do dílen. Zbytek pracovní doby uběhl jako voda. Nevnímala jsem a pracovala, dokud zvonek neoznámil, že je konec. V šatně jsem jen vyměnila uniformu za bundu, u vrátnice zamávala na Aarona a vyrazila domů. Slunce se drželo ještě pořád na obloze, ale rychlé mrknutí na mobil mě ujistilo, že brzo zapadne. Doplahočila jsem se domů, nakráčela jsem do koupelny, shodila ze sebe věci a vlezla si do sprchy.

Vzdychla jsem, když mi horká voda začala padat přes svaly a uvolňovat je. Chvíli jsem tam jen tak stála pod proudem horké vody, dokud jsem neměla rudou kůži. Potom jsem neochotně zastavila sprchu, zabalila se do ručníku a vyrazila s ještě mokrými vlasy do kuchyně. Hrábla jsem do lednice pro nealkoholické pivo, vyšla na malý balkón vedoucí do dvora a s pivem v ruce, zabalená jen do ručníku jsem pozorovala, jak slabě svítí měsíc.

Otočila jsem se, abych odnesla prázdnou láhev, když vtom jsem se zarazila. Láhev mi vypadla z ruky a roztříštila se mi pod nohama na tisíc kousků . Nemohla jsem uvěřit svým očím. Tam, přímo přede mnou stál on. V záři měsíce vypadal jako anděl - anděl s havraními vlasy a rudýma očima. Pobaveně se usmíval a lehce šustil křídly, bílými jako padlý sníh, jen s konečky přecházejícími do ruda.
------------------------------------------------------