Pocit zamilovanosti?

Každý z nás zná pocit, kdy se někomu někdo líbí, ale taky je tu pocit zamilovanosti. Na začátku je těžké poznat.. No, těžké poznat? To ne, je těžké předpovídat to, co se může stát, protože to normální člověk nedokáže. Ale to, že nedokážeme vidět věci dopředu neznamená, že jen tak budeme stát a dívat se, přemýšlet. Život je risk, láska je risk, pravý krok je risk, všechno co můžeme v životě udělat je pro nás riskem, kterým můžeme litovat, ale nemusíme. Vše má své klady a zápory, ale musíme žít. Žít, to je to hlavní.
Na začátku jsem si říkala ''je to jenom kluk''. Jenže když šel čas, nebyl to pro mě jenom kluk, byl pro mě něco víc. Z pouhé maličkosti se z toho vyklubalo něco víc. Nebyl to pro mě jenom kluk, který měl krásný oči, dobrý vlasy, skvělou postavu (i dobrý zadek, o tom žádná), byl vtipný, milý, hodný, chytrý. Na začátku jsem to nevnímala, ale časem jsem začala vnímat vše co se kolem něj dělo. Ať už to bylo to, co zrovna dělá, co má zrovna na sobě, co dělá rád, co nerad dělá, co vůbec má rád a co ne. Chtěla jsem časem víc, ne jen od něj, ale víc od jeho citů. Chtěla jsem, aby to bylo vzájemné, aby se mi vyplnilo to, co jsem chtěla.
Jak říká jedno přísloví ''po smíchu přichází pláč''. Tak se již tak stalo. Všechny dny nebyly plné radosti, štěstí, úsměvů, ale i smutku a slz. Byly i tři situace, kdy jsem kvůli něj i brečela, měla špatnou náladu, byla skleslá. Ale štěstí se poté na mě obrátilo, dalo mi naději. Udělala jsem pro něj menší překvapení, které jsem plánovala už týden dopředu. Plánovala každý detail, každou drobnost, maličkost. Vyzařovala ze mě nadšenost ale i obavy z toho, jaká bude jeho reakce, co bude dál, zda bych to měla udělat, nebo neměla. Vzala jsem odvahu a udělala to, ruce se mi třásly, srdce mi bušilo jako o závod, nervozitou jsem i někdy zakoktala. Překvapení mu udělalo radost a tudíž i mě. Po pár dnech mi řekl na mou otázku ''ano'' a já byla a doteď jsem ta nejšťastnější holka pod sluncem.
Někdy si my lidé ani neuvědomuje, jak můžeme někomu změnit život. Už jenom tím že jsme. Nikdy mě neomrzí se dívat na jeho krásný úsměv, ty oči, hladit ho po tváři, vlasech, těle. Políbit ho, obejmout ho a říct mu, jak hrozně ho mám ráda.
Stát se může cokoliv, ale to, že je můj, že mě dělá šťastnou jenom tím, že je, že mi dokáže udělat úsměv jen tím, že mi napíše, že se na mě podívá, to je zamilovanost. Ani nedokážu říci, jak jsem ráda že je můj, že je se mnou. Ale dokážu říci a slíbit mu, že jen tak se ho určitě vzdát nehodlám. A pokud toto čte, tak bude vědět, že je pro mě vším, že je mým štěstím, láskou, mým pokladem a že já se ho jenom tak nevzdám, že si jeho a každé maličkosti budu vážit, protože je pro mě víc než moc. Víc než dost. Víc než všechno.
The end? No.
To be continued.