Přišla k ní ve snu s kosou...

Přišla k ní ve snu. Ne že by se jí jen zdála – opravdu přišla. Přesně taková, jak ji malují na starých obrazech: hubená, s kosou v ruce a v černém plášti s kapucí. Posadila se na kraj pohovky a babička Dorota dokonce slyšela, jak tiše zaskřípaly pružiny starého gauče.
— Ležíš? zeptala se chladně.
— Ležím, odpověděla Dorota. Je ještě brzy, teprve svítá.
— Tak lež… ne na dlouho. Přišla jsem tě varovat, abys už nedělala žádné plány.
V tu chvíli zakokrhal kohout.
Dorota se podívala na pohovku. Nikdo tam nebyl. Přikrývka ležela stejně jako předtím.
„Asi se mi to jen zdálo… Za tři měsíce mi bude dvaaosmdesát, v tom věku se už člověku ledacos plete,“ pomyslela si a pustila se do svých ranních prací.
Ale noční návštěva jí nedala pokoj.
— Asi už přišel můj čas, mumlala si nahlas ze zvyku. Žila jsem dlouho, skoro celý život… kolik si ještě přát?
Vyšla do síně. Tam stála její pýcha – velká železem pobitá truhla. Před mnoha lety ji s ní přivezl její muž Petr, když si ji bral do své vesnice za ženu.
Byla tehdy bohatou nevěstou. V truhle měla plátno, které sama tkala, vyšívané ručníky, krajky – všechno vlastníma rukama.
Dávno to zpuchřelo. Muž už nežil. A ona sama se z krásné mladé ženy změnila ve starou babičku, která dožívá své dny.
Otřela si slzu a vytáhla z truhly svůj „uzlíček na smrt“.
Tmavé šaty. Třpytivý šátek. Košili. Punčochy. Pantofle.
Jen ty pantofle…
— Asi mi budou úzké… kupovala jsem je dávno… a ta barva je tak smutná… a střih skoro mužský. A kdybych tam potkala Petra… v takových botách?
Rozhodla se zajít do obchodu.
U branky na ni zavolala sousedka Alena.
— Babi Doroto, slíbila jsi mi sazečku cibule!
— Přijď večer, Aleno. Zítra budu sázet.
— Dobře. Ty jdeš asi za Klárou, že?
— Ne, do obchodu.
— Ty jsi to neslyšela? Její vnučka Helena se vrátila. S miminkem. Bez muže.
Dorota se prudce otočila a vydala se opačným směrem než k obchodu.
Klára…
Celým srdcem ji nenáviděla.
Ve vesnici jí říkali „Poslední turné“.
Kdysi dávno přijela její matka Antonína, štíhlá a živá žena, aby vedla nový kulturní dům. Dorotin otec byl známý harmonikář. Antonína ho pozvala, aby hrál v souboru.
A tak se narodila Klára.
Dorotin otec prosil matku o odpuštění a dramaticky říkal, že to bylo jeho „poslední turné“.
A přezdívka zůstala.
Dorota Kláru nesnášela. Ale její dcera Helena byla jiná.
Matka Heleny po škole odešla do města, vystudovala, vdala se… a zemřela při porodu.
Klára si vzala vnučku k sobě a vychovala ji po venkovsku.
Dorota pracovala jako pomocnice v mateřské školce, kam Helena chodila. A přilnula k ní jako k vlastnímu dítěti.
Krev je krev.
Helena mluvila protahovaně, přesně jako Dorotin otec kdysi, a měla krásný hlas – na všech slavnostech zpívala první.
Dorota ji rozmazlovala. Tu bonbon, tu novou stuhu do vlasů.
A když Klára skončila v nemocnici se slepým střevem, Dorota si Helenu vzala k sobě na dva týdny – byly to nejšťastnější dny jejího života.
Potom Helena odjela do Prahy studovat herectví a Dorota ji už nikdy neviděla.
A teď byla zpátky.
Klára ležela na pohovce s mokrým ručníkem na čele.
— Tak jsi přišla, zavrčela. Co chceš? Kdo tě zval?
— Nikdo. Kde je Helena?
Klára kývla směrem k ložnici.
Tam stál kočárek. Helena seděla na posteli, bledá a tak hubená, že skoro prosvítala.
— Dobrý den, tetičko Doroto, zašeptala.
Dorota neodpověděla a sklonila se ke kočárku.
Miminko bylo drobounké.
— Holčička? zeptala se. Tak malinká…
— Moje dcera, řekla Helena. Narodila se předčasně. Hodně pláče, špatně pije.
— A co na to Klára?
— Říká, ať jdu k otci dítěte… ale on je ženatý… nechce ani mě, ani dceru… nemám kde bydlet… vyhodili mě z podnájmu… a tady taky nejsem vítaná…
Dorota se zadívala na obličej dítěte a všimla si malé mateřské znaménko nad horním rtem – přesně tam, kde ho měla i ona.
Nemohla popadnout dech.
„To není možné… jen náhoda… ale Klára i já máme stejného otce… geny jsou silné…“
Z vedlejší místnosti se ozývalo Klářino přehnané sténání.
— Co si teď počnu… přijela s dítětem v sukních… ostuda… ještě nedonošené… když umře, budu se zase starat já…
Helena sklopila hlavu ještě níž.
— Dost, řekla Dorota pevně. Zabal se.
— Kam?
— Ke mně. Když tě vlastní babička nechce, vezmu si tě já. Dítě je třeba vychovat. Mám kozu, její mléko je sladké jako med. Připrav se.
— Nepustím tě! vykřikla Klára a vrhla se ke dveřím, zapomněla na ručník, který se za ní táhl jako bílý jazyk.
— Co řeknou lidi?!
— Lidi… usmála se Dorota hořce. Ty poslední turné…
A lehce ji odstrčila a vyvezla kočárek na dvůr.
Před svítáním přišla znovu.
Posadila se na kraj pohovky.
Pružiny zaskřípaly.
Dorota se na ni mlčky dívala.
Ona mlčela také.
A pak zmizela.
„Tak ještě budu žít,“ pomyslela si Dorota. „Musím vychovat malou Terezku. Helena je sama ještě dítě. Kdo jim pomůže, když ne já? Musím přepsat dům na Helenu, zasadit zahradu… tolik práce… a pantofle jsem si ještě nekoupila… a bez nich jak odejít? To nejde…“
Za oknem se rodil nový den.
Autor: Olga Savelyeva