Strach!

New York, město, které nikdy nespí.

Zdejší ulice se zdáli být temnější než jindy. Central Park, toto místo se zdálo být pro Amandu noční můrou. Procházela tudy každým dnem, již tři roky a ani po takové době si nedokázala zvyknout na ten podivný pocit, když tudy šla. Jakoby jí někdo sledoval. Několikrát se otočila, ale nikoho nespatřila. Opakovala si, že je jen paranoidní. Tím jí určitě naočkovala její matka. Neustále sleduje noční zprávy a zásobuje Amandu všelijakými hrůznými historkami, bohužel pravdivými.
Na plácku, který za dne sloužil ke sportovním účelům, spatřila několik bezdomovců. V duchu si zanadávala, že neměla čas se převléknout. Jeden z tuláků na ní zapískal a udělal gesto, které by raději neviděla.
Náhle se do ní opřel studený vzduch, přejel jí mráz po zádech. I přes teplý zelený kabát ucítila náhlý poryv větru. Pracovala v nedalekém nočním baru jako tanečnice. Nebyly to pro ní nejlepší časy. Její manžel ji před rokem opustil a tak se o malého Javiera musela postarat sama. Podívala se na hodinky a uvědomila si, že jde zase pozdě. Dívka, která Javiera hlídá, měla čas jen do dvou do rána. Přidala do kroku, nevnímaje okolí. Najednou za ní zapraskala větvička. Trhla sebou a otočila se. Nikoho neviděla.
Namlouvala si, že to byla jen veverka, nebo jiné zvíře. Pokračovala v chůzi. V dáli uslyšela policejní sirény, nic neobvyklého v tomto městě.
Znovu uslyšela podivné zvuky za jejími zády. Neobtěžovala se otáčením, co by se jí mohlo přeci stát. Vždycky svou matku přesvědčovala, že je už "velká holka".
Nedalo jí to a musela se zastavit. Zaposlouchala se do zvuků. Poznávala většinu z nich, jen jeden, jeden z nich jí nic neříkal. Uvědomila si, že se ale rychle blíží k ní. Otočila se a než stačila vykřiknout prudká rána jí omráčila. Dopadla na zem. Trvalo jen pár minut, než znovu nabyla vědomí. Ležela na zemi a dívala se před sebe. Viděla jen větve stromů a oblohu, na které dokonce spatřila hvězdy.
Pokusila se vstát, ale její tělo ji vypovědělo službu. Nechápala, co se s ní stalo, nebo kde je. Nedokázala si na nic vzpomenout. Sledovala hvězdy nad ní, zářily tak jasně. Najednou jí obraz jako ztmavnul. Něco jí překáželo ve výhledu. Nedokázala se pohnout, jako by ji něco přidržovalo na zemi. Pak si to konečně uvědomila, nad jejím těle stál muž. Podívala se mu do obličeje, ale nepoznala ho.
Usmál se, usmál se a odkryl své žluté, ohavné zuby. Amandě se zvedl žaludek z jeho dechu. Díval se na ní, ani jednou nemrkl. Znovu se usmál. Amanda si všimla nějakého předmětu v jeho pravé ruce. Zvedl jím nad hlavu a udeřil. Znovu a znovu, Amanda nedokázala vykřiknout, nebo se jakkoliv bránit. Cítila bolest, neuvěřitelnou bolest z každého kousku jejího obličeje. Najednou jí tělem projelo uvolnění, něco co nikdy necítila. Klid, volnost.....tma.

Něčí ruce jí chytly za ramena a mírně s ní zatřásly. Lekla se a praštila se o kosmetické zrcadlo pověšené nad stolem. Kde to jsem, co se stalo. Po vysvětlení její kamarádky pochopila. Vše se jí jen zdálo. Oddychla si, převlékla se a odešla z baru.
Když procházela Central Park, byla klidná, šlo přece jen o sen.
Náhle se o ní opřel studený vítr. Urovnala si kabát a dál pokračovala cestou k domovu. Po několika minutách, se za jejími zády ozvalo křupnutí. Zastavila se a rozhlédla se okolo sebe.
To nemůže být pravda, přece nejsem šílená. Z keře se najednou objevila silueta muže. Amanda zpanikařila a dala se do běhu. Otáčela se, muž běžel za ní. Vyběhla z parku a chystala se přeběhnout ulici, ale někdo jí chytl za ruku. Vykřikla a odtrhla se od něj. Stratila rovnováhu, uslyšela hlas, nedokázala určit co volá. A troubení? Troubení. Otočila se, ale už bylo pozdě.

Taxikář neměl jedinou šanci zastavit. Amanda Reyesová, zemřela ve věku osm a dvaceti let na mnohačetná poranění. Pěti letý Javier Reyes ten den přišel o matku. Muž kterého na místě činu vyslechla policie, byl Michael Donaghan, obyčejný chlapík, který našel kabelku uprostřed parku a chtěl jí vrátit.