I velké děti si rády hrají

Seděla na zasněžené zemi. Pozorovala se v hladině jezera. Přestože na sobě měla jen lehkou bílou košili a bylo několik stupňů pod nulou, necítila chlad. Na nohou neměla žádné boty. V kaštanových vlasech měla červené odlesky, které mělo na svědomí slabé zimní slunce. V ruce třímala kamínek. Hodila jen do vody. Klidná hladina se rozčeřila. Dívka se nakláněla blíže k hladině, nosem se téměř dotýkala vodní plochy, když strnula uprostřed pohybu. Kolem ní prošly dvě fifleny, bavily se o klucích a módě, jí, naklánějíc se nad vodní hladinou si ani nevšimly.
Ale někdo jiný se jí všiml, a volal její jméno.
Trhaně otočila hlavou k vydavateli zvuku.
Spatřila svého psychologa, jak k ní vyděšeně běží a stále křičí její jméno.
Pomalu se zvedla a udělala první krok k muži. Udělala druhý a zvláštně škobrtla. Chvíli zápasila s rovnováhou, která jí pomalu opouštěla. Podařilo se jí uchopit rovnováhu a narovnala se. Pokračovala v cestě, hlavu zkroucenou v podivném úhlu.
Muž se k ní rozeběhl a chytil jí za předloktí. Přitáhl si ji k sobě a objal.
"Takhle strašit mě nemůžeš. Měl jsem strach," šeptal jí do ucha. Ano, bylo podivné, že mu tolik záleží na pacientce, navíc natolik psychicky mimo, ale během pár měsíců jejich sezení si k ní vytvořil vztah.
Dívka se mu zadívala do očí. Viděla strach smísený s úlevou. Ústa se jí roztáhla v úsměv, odhalila tak řadu bělostných zubů. Úsměv na její ztrápené tváři vypadal velmi nepřirozeně, ale jemu se líbila její nejistota se kterou se usmívala.
Uchopil její dlaň do své a tempem přeměřeným její rychlosti ji odvedl do horské chaty.
Dívka se váhavě usadila na křeslo. Znala to místo dobře. Každý den, už tři týdny na něm sedávala ve stejnou hodinu a on seděl naproti ní a hrabal se jí v hlavě.
Muž se usadil na stejné místo jako vždy. Ruce založil v klíně a chvíli hloubal nad svou první otázkou.
"Mohla bys mi říct, jakou nešťastnou radu ti dal můj předchůdce, že jsi," odmlčel se, hledal vhodná slova, jednání s šílenci bylo nebezpečné, "udělala to, co jsi udělala?" Našel slova, která potřeboval a zadíval se dívence do očí.
Ta se schoulila do klubíčka, oči se jí zalily slzami. Nechtěla vzpomínat, nechtěla mluvit o své minulosti. Mluvit se zakázat mohla, ale poručit paměti, aby zapomněla nemohla, a tak se jí hlavou míhaly vzpomínky.

xxxxx

"Myslím, že už vím, proč máš deprese a sebevražedné sklony. Příčinou je neustálé potkávání příčiny. Musíš se zbavit příčiny svých depresí a navrátí se ti chuť do života." S těmito slovy ji pustil do světa a netušil, co tím způsobil. Neměl ani tušení, kolik lidí bude trpět díky jeho, na první pohled neškodné radě.
Jen o pár hodin později se sjížděli policisté a hasiči k rodinnému domku na samotě. Ještě té noci si lidé vzrušeně šeptali na ulicích o mladé žhářce.
"Prý zapálila rodinný dům se všemi členy rodiny a chechtala se jako blázen. A víš co napsala krví svého dvouletého bratra na ceduli zaraženou do země před domem?" Špitla žena druhé do ucha.
"Co?" Zeptala se drbů chtivá mladice.
"Na radu mého psychiatra se zbavuji svých problémů." Zacitovala text.
Záchranáři skutečně takovou ceduli našli, popsanou krví, ale mladá žhářka utekla pryč. Chytili ji až po půl roce, kdy se nešikovně prozradila použitím kreditní karty.
Byla zavřena do ústavu pro choromyslné a mladistvé delikventy. Její chování se těsně před jejími sedmnáctými narozeninami zlepšilo a jí opět každý den navštěvoval psychiatr. Začátkem prosince se povedlo přesvědčit vedení ústavu, aby ji pustilo i s psychiatrem na ozdravný pobyt do hor.

xxxxx

A tak byla tady, na křesle, schoulená a brečela. Zapálila svou rodinu, ale šťastnější a méně psychicky na dně si nepřipadala. Zbavit se problémů nepomohlo, její mysl byla pořád stejně, ne-li víc, pokažená.
"Dobrá, nemusíš o tom mluvit." Povzdechl si. "Snažím se ti pomoct, ale musím teď někam jít. Za dvě hodiny jsem zpátky, zamknu tě tu a ty se odtud ani nehneš," přikázal jí.
S pokřiveným úsměvem, za kterým se skrývaly ďábelské úmysly, přikývla. Ale on si ničeho nevšiml, jen jí láskyplně pohladil po vlasech.
Nejspíš je to jeden z těch cvoků, co si myslí, že každý zasluhuje lásku, odfrkla si v duchu.
Dveře zaklaply, uslyšela klapnutí zámku. Chvíli počkala. Pak se vydala do kuchyně. Se stejným úsměvem na tváři vytáhla pánev a dva kusy provazu, který ležel na kuchyňské lince.
Jakoby zapomněla, že dveře jsou zamčeny, prala se s klikou. Vydala ze sebe pár ne moc slušných výrazů a vylezla z chaty oknem vedle dveří.
Vydala se na procházku lesem k dalšímu jezeru. Cestou skoro nikoho nepotkala a před náhodnými kolemjdoucími pánvičku i provaz šikovně schovala.
Došla až k jezeru, kde seděly ty dvě, které dnes viděla. Jejich bezduchému tlachání naslouchala jen chviličku. Přikradla se k nim zezadu a obě přetáhla pánvičkou. Nestačily ani vykřiknout.
Úlisně se usmála a svázala jim ruce za zády. Začala je táhnout do chaty. Tentokrát po cestě na nikoho nenarazila.
Obě dívky protlačila oknem do vnitřních prostor obydlí. Jednu z nich musela praštit do hlavy znovu, začínala se vzpouzet. Druhá byla prozatím nehybná.
I ona se za nimi protáhla oknem. Zavřela všechna okna i okenice, doprostřed místnosti dala dvě židle a ke každé připoutala jednu z dívek. Už stačilo si jen počkat až se proberou. Dlouho vyčkávat nemusela, navíc se probudily téměř ve stejnou dobu. Ve vzduchu se vznášel strach. Dívka se zhluboka nadechla a zavrněla. Klid narušily otázky jedné z dívek.
"Kde jsme? Kdo jste vy a co po nás chcete?" zaječela blondýnka. Rusovláska na další židli, jen zírala na provazy, jako by je snad mohla přeseknout pouhým pohledem. Jediná nespoutaná dívka v místnosti, pro změnu hnědovlasá, vrhla pohled na blondýnu.
"Jsem jen jedna mnoha. A chci si jen hrát." Promluvila vysokým pištivým hlasem pětiletého děcka. "Budete si se mnou hrát?" zeptala se.
"Si zcvokla ne? Koukej nás pustit nebo na tebe zavoláme policajty!" ječela bloncka.
Hnědovláska se na ni smutně koukla a přešla k ní.
"Opravdu si nechceš hrát?" Položila ji otázku a sedla jí na klín.
"Ne, nechci!" zavrčela na ni.
"To je škoda," zamračila se a vytáhla nůž. Se staženými koutky jí chladnokrevně nůž vrazila do srdce.
Rusovláska sledovala vraždu své přítelkyně a ječela. Křičela dlouze a vysokým hlasem, chata byla naštěstí na samotě.
"Ona nedýchá," pronesla překvapeně dívka, která stále seděla na klíně mrtvé blondýny. Zvedla se, zakrvácený nůž vytáhla z hrudi mrtvé a přešla k té druhé.
"Ty si se mnou hrát budeš?" řekla hlasem prodchnutým nadějí. Vyděšená rusovláska přikývla, z očí se já dál kutálely slzy. Ty jí otřelo pětileté dítě uvězněné v těle sedmnáctileté.
"Co chceš hrát?" vykoktala spoutaná.
"Zahrajeme si na doktora," navrhla nadšeně druhá. Odběhla do vedlejší místnosti a přinesla černou tašku, kterou rozbalila. Byly v ní všelijaké chirurgické nástroje i obyčejné nože. Rusovlasá kolem sebe začala kopat, byla vyděšena, chtěla pryč. Pryč od téhle, očividně psychicky labilní dívky. Ta jí chytla za nohu a zavrtěla hlavou.
"Nenuť mě abych ti ublížila," prosila, ale rusovláska věděla, že jí stejně ublíží a nepřestávala kopat.
Vražedkyně vytáhla ze dna tašky skryté kladivo. Pevně ho sevřela a praštila jím vzpouzející se dívku do holeně. Pak i do druhé. Přerazila jí kosti v nohou. Mrzačená ječela, brečela, prosila o milost. Ale nedoprosila se, hnědovláska si ani neuvědomovala, že jí působí bolest.
"Přestaň křičet, bolí mě hlava." Rusovláska se na chvíli ovládla, ale bolest jí nedala a musela zase začít křičet.
Co mi provede teď? ptala se sama sebe v duchu. Odpověď dostala brzy.
Mučitelka vytáhla jehlu a nit a zašila ječící dívce pusu. Ta v sobě dusila nadávky a jekot, které už nikdy nevyjdou na povrch.
A mezitím se dostala hnědovláska do varu. Vytáhla skalpel a začala řezat do spoutaného těla. Řezala na nohou, na předloktích a tenký řez vedl i přes krk. Roztrhla triko a z břicha vyřezávala kousky kůže. Na to vzala do ruky kudlu a začala se hrabat v dívčiných vnitřnostech.
Rusovlásku pomalu, ale jistě opouštěly síly, při zkoumání vnitřku člověka, prováděném na ní, téměř nevnímala a když jí dívka vytáhla střeva z těla, byla to poslední kapka. Zemřela. Žádný potlačovaný křik už nenásledoval.
V zámku slyšela chrastit klíče. Dovnitř vstoupil její psychiatr. Naskytl se mu hrůzný pohled. Jeho svěřenkyně v kaluži krve, zakrvácené těla dvou jejích obětí, krví potřísněné nástroje mučení a sama dívka, koukajíc na něj až s dětskou nevinnost
"Budeš si se mnou hrát?"