Vlčí proroctví 1-3

1.
...Ležím tu vlese na měkém mechu, který je pokryt kapkami deště. Dívám se na měsíc a čekám, kdy to skončí. Myslela jsem, že zemřu. Ale ne. Daleko v křoví jsem zahlédla vlka a jeho oči zazářily jako hvězdy co zdobí noční oblohu. Bylo to jako by jsme byli spojeni věčným poutem. Lehnul si vedle mne a díval se na mne očima, které byly plné lítosti. Jako by věděl co se stalo.
Jako by věděl, že mně zde přepadli a já teď pomalu umírám, tedy alespoň jsem si to myslela... Kousl mne svými tesáky a já cítila tak krutou bolest až mi vyhrkly slzy třpytící se ve svitu měsíce v úplňku. Byla jsem tak slabá až jsem ztratila vědomí...

Ve dne jsem se probudila a vlk již vedle mne nebyl. Rány byly pryč a byla jsem zcela v pořádku. Co se to stalo ? A kdo vlastně jsem ?

2.
...Nevzpomněla jsem si kdo jsem, kde to jsem, ani proč jsem zde. Ale měla jsem zvláštní vidinu, ve které byli zvláštní lidé. Lidé, jejichž oči byly šedé, zuby špičatější a nehty ostřejší než lidské. Uměli se přeměnit na vlky a nebo jen převzít jejich sílu...však jejich oči se při tom měnily na žluté s malinkou zornicí. Když vidina skončila, všimla jsem si toho vlka. Seděl naproti mne a díval se na mne svýma přátelskýma očima. Všimla jsem si na sobě přesně těch vlastností, které měli ti lidé ve vidině. Docela mne to vyděsilo a tak jsem chtěla vykřiknout, ale místo toho jsem zavyla jako vlk.
"Auuuuuuu" vyšlo z mých úst.
"Neboj se" zaslechla jsem, ale nikoho jsem neviděla. Jen toho vlka.
"Jsem Zero. tvůj stvořitel a strážce." řekl to ten vlk.
"Cože ? jakto, že mluvíš ? Kdo jsem a kde to jsem ?" řekla jsem zmateně. Mé ruce se přitom třásly jako listí ve větru.
"Umírala si a nejsi člověkem, který by měl jen tak opustit tento svět. Odteď jsi Alice a člen naší smečky."
"Člen smečky...? cože?" podivila jsem se a doufala jsem, že je to jen sen. Ale ne, byla to realita.
Po pár dnech jsem už byla v pořádku a vše jsem pochopila. Ten, koho vlk kousne před smrtí se změní na vlčího člověka nebo-li vlkodlaka. Ale jen člověk s dobrým srdcem. Teď mám být jednou z nich a zabránit temným bytostem proniknout do světa lidí...
Odteď je Zero mým učitelem a vůdcem této smečky, do které patřím. Celé týdny jsem dřela. učila jsem se použít svou i vlčí vnitřní sílu a magii měsíce. Musím se řídit jejich pravidly přesně jak to říká vlčí proroctví. Ale pořád jsem z části lidskou bytostí...

3.
Naučila jsem se toho tolik, ale nikdy jsem se nesetkala s bytostmi, které mám zabíjet. Neznám jejich podobu, nevím co jsou zač. Jen z vyprávění vím, že žijí mezi normálníma lidma. Živí se jejich smutkem a bolestí, až je nakonec dovedou až k sebevraždám a pohltí jejich duše. Jsou to monstra v lidské podobě. To jsem si myslela do jednoho jediného dne.

Ten den jsme s menší skupinkou bojovali proti třem ardeům. Měli jsme sesbírat jejich duše a osvobodit duše, které dovedly k smrti. Když už jsme měli zabít i posledního...nemohla jsem. nemohla jsem ho zabít. byl to kluk asi stejně starý jako já. Černovlasý, šedooký kluk s tak nevinným pohledem, že jsem nemohla udělat nic. Ani jsem nevěděla proč, ale po tváři mi stekla horká slza. Zbytek smečky mne odvlekl zpět a on mezitím utekl. byla jsem jako zhypnotyzovaná jeho pohledem. Tak smutné a nevinné oči plné bolesti... Tak úzkostlivý pohled.
od toho dne jsem nechtěla zabíjet... Ne jeho. Chtěla jsem mu býti nablízku a pomoci mu. Protože ani ardeon nemůže za to, čím se narodil. A já věří, že nechce být takový...