Where the bad kids go?

Muselo mi být 6 nebo 7 let, když jsem žil v Libanonu.
Země byla v té době zpustošena a vraždy byly běžné a časté. Vzpomínám si, že během mimořádně zlého období, kdy bombové útoky málokdy přestávaly, jsem zůstával doma, sedíc před televizní obrazovkou jsem sledovval velmi podivnou show.

Byla to dětská show, která trvala asi 30 minut a obsahovala podivné a děsivé věci. Domnívám se, že to byl tence zahalený pokus ze strany médií, používat strach na to, aby se děti začaly chovat ukázněně, protože morální poučení každé epizody se točí kolem velminervózní
ideologie.
,,Zlobivé děti zůstávají dlouho vzhůru''
,,Zlobivé děti mají ruce pod dekou, když spí''
,,Zlobivé děti kradou v noci jídlo z lednice''

Bylo to velmi zvláštní a navíc k arabštině. Moc jsem to nechápal, ale chytal jsem se alespoň v těch barvitých obrazech. Ale...Zasekl jsem se vždycky u poslední scény. To zůstalo hodně stejné v každé epizodě. Kamera se přiblížila ke starým, rezavým, zavřeným dveřím.




Čím blíž byla u dveří, tím víc podivných a někdy bolestných křiků bylo slyšet. Bylo to velmi děsivé, obzvláště na program pro děti. Pak se na obrazovce objevil nápis v arabštině:
,,Toto je místo, kam chodí zlobivé děti.''
Ke konci epizody se zvuky ztišovali až úplně zmizeli...

Asi o 15 nebo 16 let později jsem se stal novinovým fotografem.
Ten výjev z televizní show mě pronásledoval v každé myšlence, v každém snu...Uvízl mi v hlavě a nemohl jsem ho dostat ven.
Když jsem toho měl plný zuby, rozhodl jsem se pátrat. Nakonec jsem našel místo, kde se show natáčela. Po dalším pátrání jsem zjistil, že je to místo opuštěno od konce války.
Vztoupil jsem do budovy s fotoaparátem. Byla vyhořelá.

Buď oheň vypukl sám od sebe nebo chtěl někdo spálit všechen dřevěný nábytek. Po několika hodinách jsem se rozhodl, že půjdu zpátky do studia vyvolat obrázky, když tu jsem si náhle všiml povědomých dveří. Když jsem zničil pár zrezavělách zámků a prolomil tlusté dřevěné dveře, zůstal jsem stát jako zkamenělý. Na podlaze se válely dětské kostky, zaschlé výkaly a po stěnách stopy krve. Byla to malá místnost s děsivou morbidní scénou, ze které se mi chtělo zvracet.
To co mě ale nejvíc vyděsilo a zapřísáhlo v tom, že se sem už nikdy nevrátím, je fakt, že ze stropu...
Uprostřed místnosti...
Vysel mikrofon...