Zlaté město Josef Stolárik

Rafael byl z přítomnosti té malé bytosti nesvůj. Cítil, jak mu kapky
potu pod těžkou zbrojí svévolně pobíhají po zádech, a doufal, že
slunce ho dnes nebude týrat celý den. Zastyděl se nyní sám před
sebou, když si vzpomněl, s jakou vervou se snažil narukovat do
Královské jednotky objevitelů ještě před dosažením sedmnácti let
věku. Dobře si pamatoval na opilého námořníka a jeho proslovy
v přístavním baru na severní hranici Athirie:
„Tam v mořských hlubinách jsou monstra velká jako města a na malých
ostrovech se válí poklady nezměrné hodnoty. Jen si tam hoví v mokřadech
a čekají na nějaké ty dobrodruhy. Tady v království ses narodil
jako prostý sedlák a taky tak zemřeš. Dobře ti radím, tady to podepiš
a můžeš vyrazit do světa pod vlajkou naší neohrožené armády!“
A Rafael podepsal. Neuměl sice moc číst, ale ostatní chlapci ze
vsi se hlásili jeden za druhým. Skoro všechna volná místa zmizela
za jeden den. Bratranec Ornier dokonce získal místo v kapitánově
ochrance, což ho osvobodilo od veslování a dalších povinností
běžného námořníka. To se měl nechat zahanbit?
Tehdy ještě netušil, že Ornier padne v boji jen měsíc po narukování.
Ostatní tři ozbrojenci korzovali kolem malého mužíčka, který
seděl na mramorové kašně uprostřed jinak liduprázdného náměstí.
Tvářil se nezúčastněně a pokuřoval ze zdobené dýmky, která
sahala skoro až na zem. Pod zeleným kabátkem měl kroužkovou
zbroj, která ihned upoutala Rafaelovu pozornost. Podobný kov
v životě neviděl.
„Co je to?“ zvolal jeden z vojáků, s kterým Rafael dosud nestihl
prohodit víc než pár slov, ale zapamatoval si jej podle dlouhých
rusých vlasů, které nyní pod žhnoucím sluncem vypadaly jako
šlehající plameny.
„Nepřibližujte se! Nevíme, jestli je nebezpečný,“ dodal.
„Moc nebezpečně tedy rozhodně nevypadá,“ zasmál se Brahir.
Jako první pak ustoupil z bojové pozice.
„Pitomci! Vždyť nevíme, co je zač!“ okřikl je důstojník Chelsun,
kapitánova pravá ruka, a dále držel ostří svého kopí natažené před
sebou.
Tvor, jen o málo větší, než byly jejich vojenské boty, se hlasitě
rozesmál.
„Ono… ono se to směje!“ zvolal zrzoun.
„Myslíte, že nám rozumí?“ Brahir opatrně přistoupil a posadil
se na kašnu, jen malý kousek od mužíčka.
Pak, mnohem rychleji, než byly jejich oči schopny zaznamenat,
vystřelila malá ruka do vzduchu a pouhým dotykem spálila
zrzounovo kopí na popel.
Chelsun chtěl odpovědět okamžitým útokem, ale Rafael ho
k vlastnímu překvapení zastavil, a než stihli udělat cokoliv dalšího,
bytost promluvila: „Mávat zbraněmi, to vy lidé umíte, to ano. Východ
nebo západ, černá nebo bílá, ostří se neptá, viďte? My skřítci
máme také spoustu chyb, ale dovedeme spolu mluvit dřív, než si
rozbijeme hlavy sochorem.“
„Tohle si ještě vyřídíme, vojáku,“ odstrčil Chelsun Rafaela
a v mžiku stočil svůj pohled ke skřítkovi.
„O skřítcích jsme dosud neslyšeli. Když jsme dorazili k hlavní
bráně, očekávali jsme nějaké přivítání od místních, ale našli jsme
tu jen vás. Jistě tedy chápete naši obezřetnost. Chelsun, jméno mé.
Jsem prvním důstojníkem na fregatě udatného kapitána Roderika,
jež se plaví pod vlajkou mocné Athirie,“ stoupl si do pozoru a zatvářil
se důležitě.
Skřítek se rozesmál, až se zalykal, a když se trochu uklidnil,
potáhl z dýmky. Najednou se postavil na hranu kašny a natáhl
před sebe svou malou ručku. Překvapený Chelsun mu po krátkém
zaváhání rukou potřásl.
„Skřítek Morek, poslední tohoto jména. Prosím, nepovažujte
za urážku, že vám nepovím názvy našich měst a ani jméno krále.
Vzhledem ke skutečnosti, že nic z toho už neexistuje a král je mrtev,
nepovažuji to za důležité a přínosné. Nuže,“ pokračoval důležitě
a k překvapení všech se ve vteřině objevil na lví hlavě na samém
vrcholu kašny. „Vítejte ve Zlatém městě, v kolébce hojnosti. Což
také, mimochodem, souvisí s tím, kam se všichni místní poděli.
Varoval jsem je, ale nebylo to nic platné.“
Vojáci se po sobě nechápavě podívali. Všudypřítomné ticho
je nadále znervózňovalo, stejně jako vyvrácená vstupní brána
a opuštěné stánky s dávno zkaženým jídlem.
„No co tak koukáte? Všichni zemřeli. Není to ironie? Dorazíte
s velkou pompou do svého cíle a místo bujarého tržiště najdete
pohřebiště a uprostřed něj jen mrňavý skřítek.“
„Jistě tu musela zůstat spousta vzácných kovů!“ vyhrkl ze sebe
Brahir.
„Mluv, Morku! Kde najdeme místní pokladnici?“ přidal se zrzek.
Rafael se zastyděl.
„Ale jistě,“ povzdechl si Morek a ukázal prstem za sebe, kde
se do kopce klenul kamenný chodník, na jehož vrcholu se tyčila
obrovská tvrz. V jinak nádherném hradě zelo množství velkých
děr a zdálo se, že dobrá polovina střechy před časem shořela.
„Asi byste si mě nejdříve měli poslechnout až do konce,“ dodal
a potáhl z dýmky.
Chelsun nedbal skřítkových rad. Kývl hlavou směrem k zrzkovi,
který se horlivě rozeběhl do kopce.
„Hmm, tenhle není nejostřejší tužka v penále, co?“ ozvalo se
Rafaelovi za zády. Prudce se otočil. Morek seděl v tureckém sedu
jen pár sáhů za ním, obklopen střepy z několika rozbitých amfor.
Brahir zaváhal, ale pak dostal strach, že si ten rusovlasý zmetek
nacpe kapsy zlatem, zatímco on tu bude lelkovat s nějakým liliputem.
Kvapem uháněl do nitra města.
„Tenhle taky ne.“
Chelsun se ztěžka opřel o pult jednoho ze stánků a napil se
z čutory. Rafael se posadil naproti Morkovi.
„Co se tu stalo, Morku?“
„On se stal. Džin, duch, ďábel… má mnoho jmen. V mém království
měl podobu ohavného obra. Zaskočil můj lid, když se proti
sobě ze zištných důvodů postavila naše největší města. Tohle džin
totiž dělá. Udeří, když jsou obránci nejzranitelnější,“ sklopil Morek
zrak.
„Kde je ten džin? Kam odešel? Tak mluv!“ rozkřičel se Chelsun.
„No, důstojníku, to je správná otázka. Sedí si nahoře v pokladnici
a užívá si nakradeného bohatství. Je poháněn chamtivostí
a nesmrtelnost mu zajišťuje utrpení druhých.“
„Proč jsi je nezastavil, Morku?“ zvolal vyčítavě Rafael a dal se
do pohybu. Důstojník jej následoval.
„Podívej se jim do očí, mladíku. Nebudou ti naslouchat!“ vykřikl
Morek.
„Musíme se vrátit na loď a informovat kapitána,“ řekl rozhodně
Rafael a položil Brahirovi ruku na rameno. Ten instinktivně ucukl
a prudce se otočil.
„Tak prosím, vraťte se. Tohle je naše příležitost konečně si vydobýt
bohatství a slávu!“
Před nimi smutně ležel padací most, jehož mechanismus byl
zjevně zničen při bitvě. Na jeho konci viděli zbořenou hradní
bránu. Chelsun si otíral pot z čela.
„Důstojníku, mějte přeci rozum! Našli jsme legendární Zlaté
město a je opuštěné. Jaký blázen by si nechal takovou šanci vzít?“
naléhal zrzoun a v očích mu jiskřilo.
„Vrátíme se a necháme rozhodnout kapitána,“ naléhal Rafael
a doufal v důstojníkovu příčetnost.
A co kdybys mohl být kapitánem ty, Chelsun udatný? Co kdyby to
byla tvá loď? zaznělo v samotných útrobách jeho mysli. Netušil, čí
to byl hlas, a ani to vědět nepotřeboval.
„Zmlkni, ty zbabělče. Vrať se na loď a nech nás konat!“ zvolal
Chelsun a prudce Rafaela odstrčil.
„Za slávu Athirie!“ zvolali pak všichni tři.
Rafael cítil, že je všechny cosi ovládlo, a rozhodl se jim zastoupit
cestu. Tasil meč.
„Nic si z toho nedělej, Rafaeli,“ skřítek ho poplácal po zádech a posadil
se vedle něj. Stále bafal z dýmky a sledoval, jak se trojice
ozbrojenců lačně žene přes padací most.
Rafael se vedle něj snažil zastavit krvácení z nosu.
„Ty víš, jak se jmenuji?“
„Vím spoustu věcí. A přesto neumím zastavit bytosti posedlé
touhou po bohatství. Vědět se najednou jeví tak nějak zbytečné.“
„Je tohle lekce, kterou jsi mi chtěl dát, Morku? Hraješ tu nějaké
zvrácené hry?“
„Vůbec ne. Jen jsem už tuhle scénu viděl mnohokrát. Měj mi to
za zlé, chceš‑li, ale není v našich silách jim zabránit.“
Najednou se ozval srdcervoucí výkřik. A další. Skrze díry ve
střeše hradu bylo i z dálky patrné, že se tam cosi gigantického hýbe.
V jeden moment zřetelně spatřili šupinatý hřbet s bodci uprostřed
zad.
„Zjevně drak nebo wyvern. Tuhle jeho podobu jsem ještě neviděl,“
řekl Morek a chytil Rafaela za rameno, když viděl, jak se
chystá rozeběhnout k hradu.
„To by byla sebevražda, chlapče. Pojď, tady už nic nezmůžeme.“
Kapitán viditelně zesinal a odmlčel se, jako by snad čekal, kdy mu
Rafael oznámí, že je to celé jen špatný vtip.
„Tohle je těžko uvěřitelný příběh, Rafaeli. Věřím ti ale každé
slovo. Nakonec tady tvůj podivuhodný přítel je důkazem, že jsme
sice objevili legendární Zlaté město, ale zjevně skýtá mnohá nebezpečenství.
Budiž pro nás ztráta tří dobrých mužů ponaučením,“
pokýval kapitán hlavou.
„Děkuji, kapitáne.“
„Dejte tomu muži něco k snědku a nechte mi přivést důstojníka
Hogginse.“
Seděli na přídi lodi a hleděli na širý oceán před sebou.
„Myslíš, že tě vyslyší? Nechá ještě dnes zvednout kotvy?“ zeptal
se Morek.
„To víš, že ne. Viděl jsem tu jiskru v jeho oku. Tu samou měli
v očích ti tři nešťastníci a žádný z nich už nežije.“
Chvíli jen naslouchali šumění moře.
„Ale víš co, Morku?“
„Poslouchám, chlapče.“
„Myslím, že jsem tě měl potkat. Společnými silami bychom mohli
džina zastavit. Co ty na to?“
„Ach, ty nebohý. Bál jsem se, že to řekneš.“
Skřítek se rozesmál a ozvěna jeho mocného hlasu se roztříštila
v rozbouřených vlnách.