Zrcadlo -- část 3.

Celý následující den v práci, nemohl dostat z hlavy myšlenky z předchozího dne. Nebylo taky divu, s jakou matematickou pravidelností koukal na veliké nástěné hodiny, kde počítal každou rafičku, krátící jeho pracovní dobu. Vlastně ani nevěděl, proč se těší domů, vždyť ho tam budou zase pronásledovat představy, co mu nedávají spát. Řekl si, že nejlepší bude zakotvit po práci naproti v hospodě a trochu se oblouznit než odemkne dveře od bytu. Doma nervozně přecházel z jednoho pokoje do druhého. Musím to zkusit, třeba mě jen chtěla něco sdělit a dozvím se, co ode mě chce. Posadil se před zrcadlo, vše přichystal jako předtím a znovu se upřeně zahleděl do zrcadla. Zprvu se opět nic nedělo, jenže po několika minutách, se na zrcadle začnuli mihotat jakési šedé stíny. Zpoza stínů se počal rýsovat obraz tváře. Postupně dostával zřetelnější tvar. Byla to tvář ženy, nikdy předtím ji neviděl. Koukal na ni a ve zpomínkách se snažil listovat mezi obličeji známích, jenže odnikud si ji nedokázal vybavit. Tuhle ženu viděl poprvé v životě. Proč se na něj teda usmívá? Vůbec ji nezná, nebo by ji měl odněkud znát? Po pár vteřinách tvář zmizela a dále už se nic neobjevilo. Petr se oblékl, jeho kroky měli jasný cíl, třeba mu Kateřina toho o zrcadle objasní víc.

Na ulici byl pořádný hluk, jedno auto projíždělo za druhým, lidé po chodnících se vyhýbali, aby do sbe nevráželi. Celý ten zmatek ještě podpořil zvuk sirény požárního auta řítící se po hlavní ulici, ostatní auta se začli rychle rozestupovat aby mu umožnili volný průjezd. Přešel křižovatku a zaslech, jak jedna stará paní nadávala na semafor, co přeblikl na červenou sotva měla půl přechodu za sebou. Sáhnul do kapsy u riflí a vytáhl krabičku cigaret, strčil si jednu do pusy a snažil se připálit. Foukal vítr a zapalovač pořád zhasínal. Sklonil hlavu a jen co si druhou rukou pridržel oheň aby si konečně připálil, v tom do něj někdo prudce vrazil, až mu vypadl zapalovač z ruky. Podíval se před sebe, mladá žena s telefonem na uchu se mu omlouvala, bylo na ní viděť že má opravdu naspěch. Jen co kolem něj proběhla, zarazil se. To je ta tvář ze zrcadla co před chvílí viděl. Otočil se a rozběhl se k ní, vytáhl si cigáro z pusy, aby na ni mohl zřetelně zavolat.

„Paní počkejte na mě!“.

Ruch na ulici byl opravdu značný, navíc ještě s telefonem na uchu ho mohla sotva slyšet a tak zatímco se přibližovala k přechodu, Petr na ni zvolal ještě o něco hlasitěji. Žena se na něj konečně otočila, jenže si už nevšimla, že semafor blikl na červenou a s otočenou hlavou vkročila do vozovky. Jeho tvář byla tou poslední, kterou zahlédla. Měl pocit, jakoby mu zmizela před očima. Náraz vozidla do jejího křehkého těla byl tak prudký, že jí vymrštil na protější tramvajový ostrůvek. Zatímco tělo bezvládně dopadlo na zem, lidé okolo zděšeně pokřikovali. Z toho křiku kolem zaslech nějaký duchapřítomný hlas.

„Rychle volejte záchranku!!“

Provoz najednou zpomalil, každého zajímalo, co se přihodilo. Jak Petr přibíhal k ženě, z pomačkaného vozu vylezl ridič jenž očividně vykazoval známky šoku. Pořád jen něco drmolil o tom, že ji neviděl. Petr se podíval na ženu ležící bezvládně na zemi. I přes její zakrvácený obličej si v tuto chvíli byl stoprocentně jist.

„To snad není možný!“, vyskočilo mu z úst, aniž by chtěl.

„Chudák ženská…… to je dneska možný, když jezdí jak prasata!“, ihned mu pohotově odvětil jeden muž ve středních letech, očima přímo probodávající šokovaného řidiče.

Jen Petr věděl pravý význam své věty. Mezitím na místo dojela záchraná služba a společně s přivolanou policií, jejž měla plné ruce práce s odháněním přihlížejících, se snažila ženě poskytnout první pomoc. Jak Petr odcházel z místa nehody, zaslech jednoho ze záchranářů mluvící k jednomu z policistů o tom, že puls má hmatný, ale nevypadá to vůbec dobře. Petr několikrát dlouze podržel tlačítko zvonku, nikdo neotvíral. Vytáhl z náprsní kapsy telefon. Vytočil, Kateřino číslo a posadil se na kamenný schod domu ve snaze rozdýchat události, kterých byl svědkem.