Ztracená Krása

"Prosím, nedělej to" říkám jí stále ale ona neposlouchá, tváří se že ano, ale neposlouchá. Její usměv zakrývající trýzeň v její duši a snažící se mne přesvědčit o tom, že je vše v naprostém pořádku je tak nepřirozený, snaha ukonejšit můj strach falešnými sliby o kterých ví že je nedokáže dodržet je opravdu velká. Její touha po kráse a dokonalosti, která je ve skutečnosti sebedestrukcí převlečenou za její mysl, křiví její odraz v zrcadle a ukazuje jí jen jednu velkou lež. Co na tom že přátelé jí říkají, "jsi krásná". Každé ráno stoupá na váhu a těší se z každého kila co jí ubyde, její tělo volá a volá, křeče v břiše, slabost, malátnost, porucha mestruace, nic z toho ji nedokáže odradit, neposlouchá, slyší jen svou touhu po dokonalosti. Stále jí to nestačí, chce víc a víc, s každým kilem, které ji opustí se zvyšuje touha po ještě dokonalejším těle. Těší ji pohled na vlastní tělo, ze kterého už vystupují žebra a její klíční kosti... "pořád to není dokonalé". Den co den kontroluje jídelníček, vyhazuje svačiny, vyhýbá se obědům, izoluje se od rodiny a přátel, kteří jí přece nemají co mluvit do jejího života, co na tom že o ni mají strach, ona přece ví co dělá!!! Oči přátel slzí, když sledují její chřadnoucí tělo ale neví jak jí pomoci. Návštěvu lékaře odmítá "přece nejsu blázen" a nebo "nic mi není, jsem v pohodě" jsou její odpovědi ale její tělo pomalu umírá na nedostatek živin. bolesti se stupňují ale ona stále neposlouchá.