Ztracené vzpomínky (1.část)

"Já... Kde to jsem ?" ptám sem se sama sebe. Nic si nepamatuji. Nevím kde jsem, proč tu jsem ani...ani kdo jsem. "Proč ? Co se stalo ?" mou myslí probíhalo tisíce otázek, ale já si nemohla vzpomenout na nic. Jediné co vím je, že jsem tady. Tady na hřbitově, sama a v noci. "Ale proč ? Umřel snad někdo ?" trhla jsem sebou jen při té myšlence.
Něco jsem zaslechla... takové křupaní větviček. Jako by... někdo běžel. Ale kdo ? A kam ? Otočila jsem se za tím zvukem a v houští jsem zahlédla jen dvě žluté světýlka. Jako by to byly něčí oči. Obrys toho co jsem viděla byl mohutný a silný. Nevypadalo to jako člověk, nýbrž jako... jako příšera. Tiché ale hluboké vrčení protrhlo to nekonečné ticho a já strachem poskočila. Nemohla jsem utéct.
Přiblížilo se to a já stála jako přibitá.
"Dej mi své vzpomínky..." zslechla jsem těsně vedle sebe. zkamenělá strachem jsem se ani nehla.
"Dej mi...tvou lidskou část."
"Cože?" proletělo mi hlavou. "Proč ? Kdo jsi ? Jakou lidskou část ? Já jsem člověk !" řekla jsem trochu hlasitěji a slzy mi vytryskly z očí.
Teď už to nebylo jen zkamenění strachem, ale něco mě drželo. jakási síla, které jsem se nemohla bránit. Ty svítivé oči jsem teď viděla přede mnou. Vysoká postava napůl lidská a napůl... vlčí ?
"Kdo jsi ? A co ode mě chceš ?" začala jsem se vyptávat.
"Jsem stvoření temnoty. Já... chci tvé vzpomínky. Chci tvou lidskou část." odpovědělo to téměř neslyšně.
Chytlo mě to za krk a nade mnou se objevila ta děsivá tvář. Tvář ďábla. "Ne..." nedořekla jsem co jsem chtěla. Začalo to ze mě něco vysávat. Snad poslední zbytky vzpomínek. Snad mou duši či dokonce život ?
Spadla jsem na zem a myslela jsem, že umírám, ale zřejmě jsem se mílila. Viděla jsem měsíc nad sebou. Ještě není celý.
"Vrátím se, ale pak už budeme stejní. Zapomeň a příjmy svou temnou stránku." řeklo to a odešlo.
Nechápala jsem co se stalo. Co se se mnou stane ?