Démon v mé hlavě: Kapitola 3 - První ovládnutí
Mít uvnitř někoho dalšího má jednu velkou nevýhodu. Emoce se před ní nedají schovat. Stejně jako skryté touhy a přání. A pokud se vašemu společníkovi nepodaří vás vyhecovat, tak to prostě udělá za vás.
Ráno mě naprosto příšerně bolela hlava. Nechtělo se mi vůbec vstávat. Byla jsem odhodlaná zůstat jen tak ležet a můj vnitřní spolubydlící nic nenamítal. To ale nebylo dobré znamení. Naopak. Znamenalo to, že se mnou o tom odmítá diskutovat.
A tak, než jsem se nadále, plahočila jsem se do koupelny, abych si vyčistila zuby a učesala vlasy. Napadla mě naprosto divná myšlenka, že mě můj nový společník bude sledovat, až se budu převlékat. A ani trochu se mi to nelíbilo.
Ale postupem času jsem zjistila, že je to jeden z nejmenších problémů. Nejhorší je, když se rozhodne, že bych si měla někoho najít a začne ho balit proti mé vůli.
Legrační je, že furt tvrdí, jak je hetero, ale přitom vlastně balí kluky. Ne, že by mu to někdy vyšlo.
‚Haló, já tu jsem pořád. Nepomlouvej mě!‘
Katastrofa, kterou mi ten den nachystal patřila do téhle kategorie. Životní trapas.
Škola, normálka, oběd a chystala jsem se na cestu domů. A pak na zastávku přišel jeden určitý blonďák. Nemá cenu to rozmazávat. Řekněme, že mě pomlouval a já ho dvakrát nemusela.
‚Spíše jsi ho nesnášela.‘
Dobrá, nesnášela, ale nikdy jsem mu to do očí neřekla. Alespoň dokud tady Nehemiah se nerozhodl se mi pomstít, za to, co jsem udělala.
‚Chtěla jsi mu to říct od plic. Na to se nevymlouvej. Já ti jen pomohl.‘
Ne, moc dobře jsi věděl, že nejsem tak šílená, abych mu to řekla, a udělal jsi mi to naschvál.
Probíhalo to asi takhle. On si mě všiml, naklonil se ke svým kamarádům a něco jim s úšklebkem řekl. A já se u něj ani nevím jak ocitla a slyšela jsem jak můj hlas říká: „Přijde ti tu něco vtipné? Protože já mám plné zuby, jak mě promlouváš za zády a nejsi schopný mi to říct do očí. Nejsi nic jiného než sebestředný zbabělý pitomec, co si zvyšuje ego ponižováním ostatních. Je mi tě líto. Člověk to nutí přemýšlet, co si tím kompenzuješ.“
Pak jsem hodila pohled k jeho pohlaví a otočila jsem se zpátky. Uvnitř jsem umíral hanbou. Protože jsem věděla, že tohle se se mnou protáhne ještě hodně dlouho. A taky, že jo. Od té doby mi říkali „paní Netýkavka“ nebo taky „paní Nevrlá“.
Jsem celkem ráda, že mě Nehemiah nedopustil říct všem, co si o nich myslím. Protože, kdyby to udělal, asi bych se musela přestěhovat.
Ale tohle byl jen jeden ze série Nehemiahových blbých nápadů. Měl jich totiž připravených ještě spoustu. A jeden z nich i pro tehdejší den.
„V pořádku?“ zeptala se mě moje kamarádka Evička, která na mě překvapeně zírala. Ale to skoro všichni.
Ne
„Jo,“ vydechla jsem. Ovšemže mě nenechal říct pravdu. Co jsem taky čekala.
Zbytek cesty autobusem byl tichý. Nikdo se na mě neodvážil promluvit a já jsem si ještě potřebovala vyjasnit pár věcí tady s Nehemiahem. Ne, že by se mnou tehdy moc spolupracoval.
„Proč jsi to udělal?“ chtěla jsem vědět.
Cítila jsem jeho pobavení. Věděla jsem, že ještě neskončil a měla jsem pravdu.
„Řekněme, že se mi to hodilo do krámu.“ Nic víc mi k tomu neřekl. Ale i tohle stačilo, abych věděla, že tohle není konec.
Když jsme vystoupili z autobusu, převzal opět vládu nad mým tělem a utekl Evičce.
„Co si jako myslíš, že děláš?“
Neodpověděl mi. Zamířil k benzínové a mě propadli strašné podezření. Zkusila jsem převzít zpět vládu nad svým tělem, ale nešlo to. Byla jsem naprosto bezmocná.
„Ani na to nemyslí! Jestli to uděláš přísahám, že nikdy neklapnu a přivedu tě k šílenství. To mi věř.“
Na to mi však neodpověděl.
A očividně jsem nebyla jediná, kdo mu nedokázal vzdorovat. Prodavačka za pultem mu také dala zapalovač, kanistr a nechala ho odejít bez placení. On si pak jen do něj natankoval benzín a odešel.
Nevím, proč tehdy nenastoupí do tramvaje. Jestli nechtěl vypadat podezřele anebo mi to chtěl udělat ještě těžší. Každopádně se mu to povedlo. Každý krok, kdy byl blíže středisku, byl pro mě peklem. Pořád jsem měla pocit, že se nesnažím dostatečně, abych se mu vzepřela.
Už jsme byli jen několik desítek metrů od vchodu. Zaregistrovala jsem v postranním pohledu protijedoucí kamión. Tohle byla má jediná šance.
Naposledy jsem zatlačila a on kupodivu klopýtl. Spadli jsme přímo do silnice. Pak si pamatuji jen záblesk světel.
‚Cha! A pak že já mám debilní nápady. Ty máš teda, co říkat.‘
Ty prostě vždy musíš mít poslední slovo, co?
‚Jo.‘
PeopleSTAR (2 hodnocení)