Růže - Cesta Do Temnoty - 1.Část - Kostky Jsou Vrženy

Občas mám chuť vypadnout z reality a postavit se něčemu jinému, něco co by mě svedlo na jinou cestu pryč od těchto životních útrap. Cítit volnost a svobodu, která by mě unášela dál a dál za oceány, jež nikdy nekončí.
Nikdy jsem nepoznal co je to láska, cítit k někomu pouto a ukázat mu krásu života. Vše se mi vymyká z rukou, snad ani necítím, zdali žiju či bdím. Byl jsem velice mladý, jenže co jsem za těch 28 let získal, co jsem obětoval a prožil. Kdybych se zabil, bylo by to každému asi jedno, až na mé bratry, ti mě vždy drželi nad vodou. Kdo jiný by to dokázal než oni, dohlíželi na mě celý život, i když nemuseli. Mohu zklamat sebe, ale nikdy mé bratry.
Seděl jsem na lavičce vedle našeho malého domku a koukal do dálky, kde byl hluboký les a ticho.
Měl jsem na sebe zlost, která se zvětšovala čím dál více. Jen jsem pil a snažil se zapomenout.
Zapálil jsem si cigaretu a šel se projít do lesa. V tohle období nebylo zrovna dvakrát teplo a člověk cítil jen ten nepříjemný a mrazivý vzduch.
Občas se mi zdálo, že se kolem mě plíží stíny, jenž pronásledují mou duši.
Prodíral jsem se keři a snažil se dostat na vrchol jednoho pahorku, ze kterého bylo vidět na Rivernil.
Mí bratři lovili, zatím co já tu trčel jako vždy. Občas jsme se na tomhle vrchu setkali, když se vraceli. Bývalo to ovšem až pozdě večer a to jsem většinou byl v baru nebo jsem už dávno spal.
Vyrazil jsem tedy do městečka a zamířil to k baru u Ingrid.
Obyvatelé města na mě vždy zírali s pocitem, to je ten co ničeho nedosáhl, to je ten co je ztracený. Párkrát jsem se už s chlapama porval kvůli dluhům a jiným nepříjemnostem. Přemýšlel jsem o pravidelných návštěvách kostela, ale vím, že ani bůh už mě nespasí.
Procházel jsem uličkami a koukal do země. V tu chvíli do mě vrazil chlápek s kšiltovkou a nepochopitelným výrazem. Otočil jsem se na něj a zařval, ať dává pozor. Tajemný chlápek se zastavil, otočil se na mě a zíral.
„Na co zíráš?“ Znovu jsem na něj zařval.
Natočil hlavu na stranu a pak jsem spatřil tetování, které měl na krku. Bohužel jsem neviděl, co tam bylo, ale ten chlap mi začínal nahánět strach.
Na jeho bundě se musela lesknout krev, pokud to tedy nebylo něco jiného, kouknul se na svou bundu a potom se podíval na mě a něco odhodil do sněhu vedle polorozpadlé popelnice a odešel.
Čekal jsem, než zajde za roh.
Ve sněhu ležela jaká si kostka, ve které byl vyřezán křížek, jinak na jiných stranách nebylo nic. Zvedl jsem ji ze země a strčil do kapsy a pokračoval k baru.
Když byl už na dohled, sníh u něho nebyl uklizený a uvnitř byla tma jako v temném lese.
Že by měla Ingrid dovolenou?
To byla jediná věc, kterou jsem si dnes opravdu nepřál, proto jsem kouknul přes okno dovnitř a tam opravdu nebyl jediný člověk. Obešel jsem bar a šel k zadním dveřím, kde byl zvonek.
Když jsem zazvonil, slyšel jsem kroky, které přicházely otevřít.
„Danny, dneska mám zavřeno“
„Nemůžeš mě alespoň pustit k baru zlato? Mám další špatný den“
„No dobře, aspoň si otři boty o rohožku, vytírala jsem tu“
Prošli jsme malou chodbou a dorazili k baru.
„Dám si dvojtou whiskey Ingrid“
„Hned, zatím mi musíš říct, co se ti dnes přihodilo, že jsi celý zkleslý“
„Něco mě pronásleduje, cítím, že se stahují mračna a do toho ten chlápek“
„Jaký chlápek?“
„Narazil do mě, když sem šel za tebou, chlap s kšiltovkou, tetováním na krku a měl dokonce zakrvácenou bundu, viděla si ho někdy tady?“
„Nikdy jsem někoho takového neviděla Danny, co je na něm ale divného?“
„Zíral na mě jako by mě chtěl zabít, cítíl jsem jako by mě chtěl probodnout pohledem, vždyť se na mě kurva díval přes minutu v kuse, ještě si nahnul ten jeho krk a potom odhodil nějakou kostku do sněhu“
„Kostku?“
„Ano tuhle“ Vytáhl sem jí z bundy a položil na barový stůl.
„Divné, ale počkat, ve středu tu bývá starší muž, co ví ve městě o každém pohybu, třeba by o tom něco věděl. Podle toho co říkáš, co když to byl nějaký vrah nebo hůř psychopat?“
„Ať je to co je to, doufám, že se už nadobro vypařil. Tohle město se mnění na podsvětí“
Kopl jsem do sebe whiskey a opřel se rukama o bar a koukal do prázdna.
„Danny, rozumím ti. Vím, jak na tom jsi, ale takhle se z toho nikdy nedostaneš, rozumíš mi?“
„Proč ještě věříš, že se z toho mohu dostat?“
„Nejsi obyčejný Danny, vím, že v hloubi něco skrýváš co je potřeba dostat ven“
„Zlato, ve mně není nic, možná tak beznaděj, chci tenhle život dožít v klidu a svobodně“
„Když myslíš, pamatuj si aspoň moje slova prosím“
„Na ty slova se teď napiju Ingrid“
Nalila sobě i mě whiskey a mrkla se na mě.
„Danny, víš, že jsi sám o sobě tajemný a vždy umíš překvapit?“
„To dělám často. K životu mi stačí tři věci chlast, ty a mí bratři, nic víc nepotřebuju“
„Miluju, když mi lichotíš Danny“ Ušklíbla se, obešla bar a přitáhla si mě ke stolu, který stál v rohu.
Strhnul sem z ní košilku a sundal si celý vršek.
„A tohle umíš taky dobře“
„Líp než kdokoliv tady“
Zasmál jsem se a začal jsem jí divoce líbat na rtech.
Chutnaly jako jahoda, zřejmě její oblíbená rtěnka.
Líbal jsem jí na krku a sjížděl rty po jejím dokonalém těle. Byl to kus ženy, kterou by si každý chlap přál.
Začal sem se jí zmocňovat, zatím co ona se mě držela tak pevně, že mi zajížděla nehty do mé kůže.
Byl jsem tu noc hodně divoký, tak jako když se vlk chce zmocnit své kořisti.
O nějakou tu chvíli jsme stáli venku a kouřili.
„Nepřemýšlel si někdy o nás dvou brouku?“
„O tomhle jsme už mluvili Ingrid, nemohu s tebou odjet na Jih. Mám tu své bratry a otce co potřebuje mou pomoc“
„Za pár měsíců tu zavírám a odjíždím, rozmysli si to. Nerada bych se od tebe vzdálila Danny“
„Nemohu ti dát to, co chceš, když víš kdo já sem“
Típl jsem cigaretu o popelník, dal jí pusu na tvář a ztratil se v uličce, která se ztrácela ve sněhové vánici, plné bolestivého chladu a zapomnění.