Motýl.

Malinkatý, drobounký, nakreslený motýlek. Není nic dokonalého, jen drobný obrys a tenounká tykadélka. Zdobí ho pár menších, ale i větších jizev, je totiž na té ruce. Přejíždíš přes něj prstem, kopíruješ jeho obvod. Píšeš na něj jméno. Nese jméno ,,Verunka". Má pěkné ozdobné písmo plné kliček a namotávek. Prohlížíš si ho a smutně se usmíváš. Vzpomínáš na ta vlídná slova, kterýma tě konejšila a utěšovala. Vzpomínáš, jak ti řekla, že tu bude s tebou a neopustí tě. Vzpomínáš, na ten pocit štěstí. Je tu sice s tebou pořád, ale ty si připadáš sama. Zabíjíš ho. Zabíjíš toho motýlka. Zabíjíš Verunku. Ale tobě je to jedno, chceš si ulevit od té bolesti, která sužuje tvoji duši. Zabila jsi svoji kamarádku, zabila jsi osobu, která tě má upřímně ráda. Zabila jsi ji a je ti to jedno. Nezabíjíš ale pouze ji, zabíjíš sebe, svoji rodinu, zabíjíš své přátele, zabíjíš spoustu dalších lidí, ale nemyslíš na to. Ve skutečnosti jsi vrah a stále na svobodě. A stále si beztrestně zabíjíš, pomalu a bolestivě zabíjíš své nejbližší a sebe. Až jednou umřeš, umře i něco v nich a ty budeš usvědčena. Jsi vrah.