Naděje má jméno heroin

Jako jeden z davu. Sedím a koukám do chladné noci. Venku je jen čirá, nechutná tma,
která si vyloženě říká o trochu světla. Světlo z mé cigarety evidentně na to nestačí. Lehký záchvat stihomanu spojený s nutkavým pocitem utéci ze svého těla, vyletět z kůže a dát se na úprk až někam daleko, předaleko, na východ. Na východ? Proč myslím zrovna na východ proboha?
Úzkost ovládla mou mysl a já si vsugeroval smrt. Smrt. Nikdy jsem ji neviděl a na další roky to také neplánuji, ale ten strach z ní…Sedím opřený o topení a třepu se zimou jako ratlík. Bojím se jen se zvednout. Když člověk musí přemáhat svůj strach, tak je to někdy těžká bitva. Těžší než se prokousat frontou důchodců na pečivo v Kauflandu. A že to je výkon. Popadám ze stolku krabicové víno a lemtám ho plnými doušky, až mi teče všude. Vypadám jako upír lačnící po krvi sličné panny. Snažím se zapomenout. Snažím se žít.
Nějakou chvíli mi to trvalo, ale dostávám se z toho. Sleduji svou tvář v zrcadle. Kape ze mě pot. Živá barva se ze mě vytratila a nechala po sobě jen svou ošklivější sinalou sestřičku. Žiji ještě vůbec? Procházím se temným smutným bytem. Všechno tu na mě padá. Zdi se po mě sápají, lustr se temně směje, až mu cinkají ozdobné korále a botník mi tu boty blije a zpívá si o lásce. Mohutná stěna dýmu se staví vedle mě. Zrcadlo si chce se mnou povídat, ale já odbývám. Zlobí se a páchá sebevraždu. Střepy se rozlétnou do tmy a já křičím. Křičím na všechno a na všechny až už nemohu dál. Lehám si, brečím, trhám si imaginární vlasy a usínám v křeči.
Dva narkomani hledí na podlahu. Jejich známý, kamarád, ten, kdo si s nimi vařil denně už pět let pervitin k snídani, tak vydechl naposledy. Zřejmě si toho vzal moc. Pobíhal po bytě, křičel a dokonce rozbil zrcadlo, které chtěli prodat do zastavárny. Hledí do jeho strachem zkřivené tváře a zakrývají mu oči. Kouknou se po sobě, souhlasně přikývnou a v tichosti a klidu prohledají s čistým svědomím svého známého a oberou ho o všechno. Nezapomenou ani na jeho stříbrný zapalovač. Je moc hezký. Má na sobě dokonce vyryté i věnování. “Alešku ber život s nadhledem, sice občas bolí, ale jinak je krásný.“ Dnes by oslavil své 33. narozeniny. Kristův věk, řekl by klasik. Už toho měl prostě dost. Nevydržel to tempo. A tak to prostě skončil….