Nečekaná návštěva

Vlkomír v duchu zuřil. Měl před sebou kritiku své poslední povídky, kterou napsala kritička píšící pod jménem Kousalka. Vztekle udeřil pěstí do stolu.
Ve dveřích se objevila Polemíra.
„Poslyš, choti drahý, že ty zase čteš kritiku od Kousalky!“
„Já ti nevím, co ta baba má za problém,“ odpověděl Vlkomír, „každou moji novou povídku strhá hned v zárodku, aniž by dala čtenáři možnost vytvořit si vlastní názor…“

Náhlé zazvonění zvonku přerušilo Vlkomírovy stesky na zlou kritičku.
Kdo to sem leze? byla vidět v jeho očích nevyřčená otázka. Bydlí přece na samotě za lesem a nikdo k nim na návštěvy nechodí. Jeho žena rázně prohlásila:
„Jdu otevřít!“
Za chvíli se vrátila k Vlkomírovi do pokoje.
„Kdo to byl?" Vlkomírův hlas zněl velmi zvědavě.
Polemíra vypadala poněkud vyvedená z rovnováhy, což se u ní nestávalo zrovna moc často. Také její hlas pozbyl obvyklé jistoty: „Máš tam návštěvu.“
„Návštěvu? To je nesmysl, nikdo neví, kde bydlíme.“
„No, zdá se, že někdo si dal tu práci, aby to zjistil,“ řekla hlasem už o poznání klidnějším. To naznačovalo, že se jí v hlavě rodí plán. A jak svoji ženu znal, věděl, že to bude plán sice úsporný, zato účinný.
„Raději se posaď,“ pokynula žena směrem k mužovu křeslu a pokračovala: „Jsou tři, jedna žena a dva chlápci.“
„Svědci Jehovovi?“ nabídl jednu z možností. V duchu uznal, že to byla hloupá úvaha. Co by Svědci dělali zrovna u nich.
„Ne, Svědci to nejsou, sedíš pohodlně?“
Vlkomír přikývl a očekával nejhorší. Nikoliv však to, co mělo přijít.
„Jak jsem ti už řekla, jsou tři. Ta žena mně sdělila, že ji budeš znát pod jménem Kousalka, ti druzí dva se představili jako Karel a Karel. Znáš dva Karly?“
„Znám jednoho Karla, ten taky píše komentáře k mým dílům," zvolal Vlkomír rozhořčeně. "Vždycky se nesou v duchu zásadního nesouhlasu, ale na něj se nezlobím. Třeba mu něčím lezu na nervy. Toho druhýho Karla neznám, asi nový objev mezi kritiky. Množí se geometrickou řadou. Proč vždycky všichni chodí ve třech? Sudičky, králové, přání… Jak mě tady našli? A co vlastně chtějí?“
„Nevím, budeš se jich muset jít zeptat sám,“ pokrčila rameny Polemíra.

Muž rázně vyrazil na dvorek. Připojila se k němu jejich psí princezna Dornela. Usadila se vedle svého páníčka a vyčkávavě cenila na návštěvu zuby. Stáli tam všichni tři. Kousalku si vždycky představoval jako malou, tlustou a pidlovokou. Tato představa ho uklidňovala. Opak byl pravdou. Před ním stála krásná štíhlá brunetka. Tak tohle andělské stvoření o něm jednou napsalo, že je blb! Karlové byli docela obyčejní chlápci, jaké občas křísil ve starém mlýně, který patřil jakémusi frajírkovi z města.
Na nic už nečekal a spustil: „Vy…! zhruba vím, kdo jste, jen nevím, co tady hledáte a hlavně, jak jste zjistili, kde bydlím.“
Slova se ujala Kousalka.
„Proč jsme přišli, k tomu se dostaneme…“
„Přišli jste mě nasr… naštvat,“ skočil jí Vlkomír do řeči.
„Přišli jsme vám pogratulovat k narozeninám,“ pravila s klidem Kousalka. Muž si uvědomil, že dnešní den má skutečně na svém profilu uvedený jako datum narození.
Andělské stvoření ukázalo na Karla: „Tady Karel, kterého neznáte, je počítačový čaroděj…“
Vlkomír si ani nevšiml, že se k nim připojila Polemíra, která zamyšleně pronesla: „…kolega.“ Zubatá však pokračovala: „Jste tak trochu záhadná postava, nikdo vás nikdy neviděl, na srazy nejezdíte, známe jen vaše povídky a taky ty drzosti, které nám adresujete. Tak jsme začali pátrat. Pro Karla to byl snadný úkol. Všechno poskládal dohromady, IP adresu, mobil a přidal trochu svého hackerského čarování. Tak jsme tady a přinášíme dary.“
Zlověstně se usmála.

To nedávalo smysl. Ke kritikům byl opravdu dost jedovatý. Tak proč by mu teď přišli blahopřát k narozeninám (sice fiktivním, to ale nemohou vědět) a ještě přinášeli dary? To je fakt návštěva za všechny peníze.
„Připravím nějaké občerstvení,“ oznámila Polemíra.
Přistoupila Kousalka a podávala domácímu pánovi kytici, kterou mezitím vyndala z igelitky. Kytice vypadala, že ji někdo strčil pod lis a dal si na tom záležet.
„Je plochá,“ vyhodnotil Vlkomír první dar.
„Ano,“ přikývla dárkyně, „jako vaše názory.“
Vlkomír polkl na sucho. Vzápětí k němu přistoupil první Karel a předával mu láhev.
„Je prázdná,“ řekl obdarovaný Vlkomír překvapeně.
„Ano,“ přitakal první Karel, „jako celé vaše dílo.“
Vlkomírovi se zatmělo před očima. Očekávat od kritiků cokoliv dobrého, je jako ladit mokrý dudy. Na ty je aspoň záruka.
Obrátil se ke druhému Karlovi s výzvou ve hlase: „A vy nesete co?“
„Já mám pro vás sůl…“ Vlkomír trochu pookřál. „Jako v té pohádce, že jo? Dáváte mi sůl, protože máte moje povídky rád jako sůl.“
„Ne,“ zakroutil hlavou. „To abyste si měl co sypat do svých ran.“
Teď toho měl dost. Položil dary na zápraží a proběhl předsíní.
„Kam běžíš,“ volala na svého chotě Polemíra, která připravovala občerstvení.
„Pro kulovnici,“ odvětil v mírném poklusu.
Doběhl do pokoje, nabil pušku a… rozesmál se. Nyní má tak dvacet minut čas. Trojka vypije limonádu a pak to vypukne.

Vlkomír se vrátil na dvorek zrovna ve chvíli, kdy hosté byli v nejlepším. Vypálil z kulovnice do vzduchu slavnostní salvu. Hosté stáli v kruhu, čelem k sobě a hlasitě zpívali národní písně. Dornela se k nim přidávala střídavě štěkotem a střídavě vytím. Když dozpívali píseň, zaklínili se lokty a tančili. Chvíli nalevo, chvíli napravo. A tak pořád dokola. Zpěv, tanec. Zpěv, tanec. Sem tam některý z nich udělal kotrmelec. Jako tři klauni.

„Myslím, že to stačilo,“ obrátil se Vlkomír ke své rozesmáté ženě. Ta luskla prsty a vyslovila formuli. Trojice návštěvníků doskotačila a najednou civěla na svět s otevřenými ústy. Když zjistili, že jsou zaháknuti lokty, kvapně se pustili. Zmateně a vyčítavě se dívali jeden na druhého. Po pár minutách nechápavých pohledů se otočili a beze slova rozloučení odcházeli v hlubokém zamyšlení. Kousalka měla nedaleko zaparkované BMW. Za chvíli zmizeli za obzorem.
Už se nikdy neuvidí.

Obrátil se ke své ženě.
„Budou si něco pamatovat?“
„Kdepak, za hodinu už ani nebudou vědět kde byli.“
„IP adresa a sledování mobilů?“
„Tady jsme to trochu opomněli, už jsem to dala do pořádku," odpověděla Polemíra. "Staré i nové slídily to přivede tak leda do Mongolska. Údaje z GPS v autě, které stálo na příjezdové cestě, jsem vymazala a přístroj vyřadila z provozu. Jenom aby nás ten tvůj koníček, to psaní, zase nedostalo do maléru! Jako posledně…“
„Ale žes to tenkrát s tou svatou inkvizicí zmákla bravurně," usmál se Vlkomír“.
„Kdybys mně na poslední chvíli nepřispěchal s kavalérií na pomoc, tak nevím," dostalo se mu odpovědi a pohledu plného lásky.

Den se pomalu chýlil ke konci. Za chvíli začnou v hájku tančit víly a vodník z nedalekého rybníka se u nich zastaví na jedno orosené. Polemíra půjde vařit svůj nejpopulárnější lektvar číslo 13, který odstraňuje u manželek takzvanou migrénu. Ve městě jde na dračku, a má úžasné výsledky, což je dokázané nad veškerou pochybnost. Lékárník vždy předává Polemíře slušnou hromádku děkovných dopisů od manželů.

Vlkomír nastoupí na svoji noční šichtu do mlýna, kde má službu s hejkalem. Polemíra totiž zachytila zprávu, že do mlýna přijede návštěva. Dva manželé z města se svým psem. To bude zase švanda. Tentokrát se rozhodl nasadit jen slabší repertoár. Mají psa, a ten je na tyto věci citlivý. A on psy miluje.
Vlkomír byl Stodolový mistr, jak toto starobylé strašidlo nazývali naši předci. Zůstal poslední svého druhu. Vypadal sice jako obyčejný strejda od vedle, ale uměl se rychle proměnit, když šel do akce. Té už bylo velmi málo, proto volny čas vyplňoval psaním příběhů, kterých za svůj předlouhý život zažil víc, než je zdrávo. Nikdy nikoho nezranil, tuto kratochvíli přenechával lidem.
Vlkomír se smutně rozhlédl kolem. Cítil, že na jeho svět už dopadá soumrak končícího času.
Ještě nevěděl, že za nedlouho padne soumrak s drtivou silou také na lidské pokolení.