Poslední sbohem... matko

Rozrušeně jsem se snažila zhluboka dýchat a klidnit svůj tep i hlasité vzlykání.Všechno zároveň bohužel nebylo možné.Tep se pomalu zklidňoval,ale bolest vrážející dýky do mého srdce nepřestávala, ba rostla a zvětšovala se.
„Paní Petersonová,máte tušení,proč by to vaše dcera mohla udělat?“zeptal se mne policista a na malou chvíli mě vyrušil z topení v návalech slz.
„Já,já nevím.Měla problémy,ale nesvěřovala se mi,nikdy bych neřekla že by mohla…“nedokázala jsem dopovědět větu,všechny ta bolest která stěžovala dýchání a stěžovala imaginární ruce na mém krku,snažící se ze mne vymáčknout duši,byla příliš silná
„V pořádku madam,zastavíme se znovu za 24 hodin.“ Řekl a se soucitným úsměvem odešel a ponechal mě prázdnému domu.
Nemůžu uvěřit že mě tu nechala,jediné dítě,dcera,za kterou bych dala cokoliv,je pryč.Vím že měla ve škole problémy,ale všechno jsem se dozvěděla od jejích pár kamarádek,avšak, nikdy jsem netušila že najdu mou dceru mrtvou,visící na pevně uvázaném laně.
Rozklepaně jsem po několika schodech šla přímo do jejího pokoje,do pokoje,kde jsme spolu strávily tolik času povídáním o módních trendech a společným sledováním našich oblíbených seriálů.
Na její posteli spočíval malý dopis na kterém bylo napsáno Maminka.Rozložila jsem krátký vzkaz na rozloučenou a začala číst,spolu s vodopády slz které nehodlaly přestat.
Je mi to tak líto,je mi tak líto,že už tě neuvidím,že už nepojedeme na společné nákupy a nebudeme spolu ležet pod dekou a ládovat se zmrzlinou.Všechno se sesypalo,a já zůstala v troskách všeho,na čem jsem celý život budovala a lpěla.Všechno pro co jsem bojovalo se zbortilo.A já už nemám sílu odolávat,nemám sílu dívat se do tvých pomněnkových očí a říkat že je vše v pořádku,při starém.
Omlouvám se za všechny ty hádky,které se ani nemusely odehrát,kdybych byla dobru dcerou,kterou si zasloužíš.Bolí mě,nechávat tě tu,samotnou.Ale budu na lepším místě,ano?Budu tě pozorovat,budu šťastná jako před tím,před všemi urážkami a násilím.Všechno bude lepší.

Navždy s láskou tvá Tinn.