Předtucha

Jdu noční ulicí a nevím, kde jsem. Snad někde daleko od domova .

Kde to jsem ? A proč jsem tady ?! Volám do tmy a nikdo neodpovídá. Zalykavá ozvěna mého roztřeseného hlasu mi nahání husí kůži. Je zima, sníh chrupe pod nohama a bledý měsíc na obloze se pochmurně dívá. Bloudím ulicemi mezi ztichlými domy až za vesnici, do polí a k lesu, potom zase zpátky kolen zahrad…. Náhle poznávám povědomá místa. Ano, to je přece kostel a tam stojí škola, za ní kopec, kde jsme sáňkovali a stavěli sněhuláky, když jsem byla dítě Poznávám domy kolem a s hrůzou si uvědomuju, jak je to ještě daleko domů ! Ano, kolem potoka dolů a na rozcestí, rovně a na mostku doleva….. Jsem tak unavená a zmrzláááá ! Bože, já už nemůžu! Já to nedojdu, umřu tady ! Je mi hrozná zima a cítím strach. Musím jít. Hlavně se nezastavovat. Poznávám dům, kde bydlím, pomalu šlapu po schodech do třetího patra a cestou čtu na dveřích jména. Ano, to jméno přece znám. To je moje jméno ! Zkřehlými prsty odemykám, nejde mi to, třesou se mi ruce a únavou zavírají víčka.

Vcházím do bytu a rozhlížím se kolem sebe. Dívám se na věci, jakoby nebyly moje. Hrnečky na poličce v kuchyni, obrázky na zdi..…odcházím do pokoje a dívám se na fotografie v rámečcích na stolku u postele, na komodě. Kdo je to na těch fotkách ? Náhle si všimnu všude nalepené papíry a na nich červeným písmem napsáno jméno, adresa a nad tím větším písmem – to je moje jméno ! V případě potřeby volej dceru a syna a nějaká Jména a telefonní čísla a dále, telefonní číslo záchranné služby, policie, hasiči. Nevěřícně na to zírám a nechápu nic. Bloudím po cizím bytě a hledám postel. Pláču zoufalstvím, bezmocí, zimou a strachy. Co se to se mnou děje ? Kde to jsem ? Konečně ! Postel. Sundávám si kabát a padám na ni. Usínám.

Probouzí mě prudké trhnutí a pocit, že padám do hluboké studny. Sedám si na posteli a prudce dýchám. Slitá studeným potem s bušící kovadlinou v mé hlavě, třeštím oči do tmy. Vyprahlá ústa volají po vodě. Určitě jsem ze spaní křičela. To byl sen ! Nemohu dýchat a celá se třesu. Bojím se vstát, že spadnu. Najednou zvoní telefon. Otáčím hlavu k hodinám, odtikávají čtyři hodiny ráno. Šedivé světlo svítání proniká do pokoje a pohasínající pouliční lampy smutně blikají. Cinkot projíždějících tramvají zní tklivě, jako umíráček. Zvedám sluchátko a cítím chvění po celém těle, po zádech, jakoby mi někdo lil studenou vodu. Uctivý, vlídný, přesto komisní hlas mi tiše oznamuje zřejmě nacvičenou větu – dobré ráno, paní, přála jste si, abychom vám volali kdykoliv a informovali vás o stavu vaší matky, paní……Bože, ne! Ještě ne ! Nejsem na to připravena. Zaléhá mi v uších a srdce hrozí, že vyskočí z hrudi. Několikrát polknu a odpovídám tomu hlasu na druhém konci sluchátka….ano, jsem to já a opakuju svoje jméno. Dobrý den, děkuji, říkám hluše a čekám. Prsty na sluchátku mi zdřevěněly. Stav vaší matky se výrazně zhoršil. Obáváme se nejhoršího. Přijeďte dnes ráno, co nejdříve. Děkuji, opakuju znovu a úlevou pláču. Padám na polštář a vypláču ze sebe všechen bol. Maminka mi odchází! Myslela na mě a jistě mě volala. Už neusnu. Dávám si sprchu a vařím kávu. Chystám si snídani a nemůžu jíst. Knedlík v krku tlačí a zvedá se mi žaludek. Malátně se oblékám a hledám na internetu nejbližší spoj do vzdáleného města. Bože, dej, ať to stihnu ! Jenom, ať nepřijedu pozdě ! Modlím se v duchu.

Ignoruju výtah a schody beru po dvou. Utíkám dlouhou chodbou, jako šílená, běžím svůj závod o život. Zprudka otevírám dveře pokoje a oči se mi zastaví na ženě sedící na posteli. Usmívá se a dívá se na mě přívětivě. Copak si přejete, paní ? Ptá se mile. Vedle stojící sestra, právě odpojuje dokapanou infuzi. To je přece vaše dcera ! Odpovídá za mě, trpělivě. Tak přece jste se dočkala ! Ale jděte. Zamračí se milá paní. To není moje dcera. Ta je přece tady, Beruška moje. No ! Podívejte se. A strká mi před obličej fotku copatého děvčátka. Dívám se na sebe a polykám slzy. Na té fotografii mi bylo asi 5 let. To je moje dceruška, vidíte ? Zlobí se stará paní. Maminko ! Chci ji obejmout. Začíná se bránit a kříčí. Volá sestru. Odcházím k oknu, abych se uklidnila. Potom si beru židli a sedám si vedle postele.

Dívám se na svou maminku, tak změněnou tou krutou nemocí. Alzhaimer. Složité a škaredé, těžké slovo, jako ta nemoc sama. Maminko. Opakuju tiše a vztáhnu ruku, abych ji pohladila. Dívá se ostražitě, rukama chrání své poklady v klíně. Potom se jí tvář rozjasní, začíná se usmívat a povídá si s fotografiemi. Poslouchám příběhy, staré více než 40 let. Přemáhám slzy. Chceš napít ? Nemáš žízeň? Ptám se, abych něco říkala. Připadám si, jako nechtěný divák. Otáčí hlavu po mém hlase a udiveně si mě měří. Přejete si něco paní ? Proč jste přišla ? Přizpůsobuju se, jak mi radili lékaři, sestry i odborná literatura. Lítost je zbytečná. Tím více sebelítost a vlastní sobectví. Nepozná mě. Odejde a nerozloučí se se mnou. Pusinkuje moji fotku a mě tečou slzy. Zachmuří se. Copak se vám přihodilo ? Ptá se starostlivě a hladí mou ruku. Nemůžu se ovládnout. Začínám vzlykat Účastně mě bere do své náruče a hladí po vlasech. No tak, neplačte,no…utěšuje mě…všechno dobře dopadne, uvidíte. Tisknu ji k sobě a šeptám - maminko moje drahá – Neslyší. Tichým hlasem mi zpívá mou oblíbenou písničku, kterou znám z dětství. Cítím, že je hodně unavená. Hlas jí slábne, přerývavě a ztěžka dýchá. Vymaním se z její náruče a pokládám ji na polštář. Zvedám opěrku, aby se jí lépe dýchalo a otevírám okno. Voňavý vzduch pozdního léta naplňuje ústavní pokoj pohodou a klidem. Leží se zavřenýma očima a usmívá se. Zvoní mobil, nedívám se kdo volá a automaticky přikládám k uchu. Ten známý hlas mě málem shodil ze židle ! Můj bratr mi překotně líčí, jak nemohl celou noc spát, už týden cítí zvláštní napětí a nervozitu, snad předtucha……..v noci mu spadl matčin obrázek andělíčka na zem……jeho hlas je ochraptělý dojetím. Maminka otevírá oči a zašeptá - synečku můj, ty jsi přišel ? - Pokládám telefon a překotně vstávám. Židle hlučně padá na zem. Spěchám k oknu. Už to nezvládám. Mobil znovu zvoní a maminka jasným a klidným hlasem říká - co tady děláš za binec , Beruško moje ?! A zvedni ten mobil, asi volá tvůj bratr, z té Austrálie. Řekni mu, synečkovi, že je mi dobře. Ať už přijede, že na něho čekám. Pojď ke mně a sedni si. Co tam stojíš ? - Jako ve snu kráčím k posteli, zvedám židli a sedám si. Nemůžu mluvit. Cítím, že konec se blíží. Maminčiny oči se unaveně dívají, jakoby z velké dálky. – Říkal, že přiletí příští týden. Určitě. – Já vím, usmívá se maminka šťastně. – Příští týden . Určitě!- Spokojeně usíná. Držím ji za ruku a sleduju její přerývavý dech a tepnu na jejím krku. Už nepláču. Není proč plakat.

Můj bratr skutečně přiletěl za týden. Pohřeb se konal na malém vesnickém hřbitově. Byl nádherný slunný den babího léta. Vůně květin se mísila s vůni kadidla a nebe bylo jasně modré a čisté, jako moje duše.