Poslední den

Byl listopad. Venku pršelo, když jsem přišla promočená domů. Byla jsem s kamarádkami na nákupech. Koupila jsem si jen pár věcí na sebe. Rodiče nebyli ještě doma, což bylo zvláštní, většinou jsou doma dřív. Svlékla jsem že sebe mokré oblečení a povesila ho na sušák. Dala jsem si teplou sprchu a šla si udělat čaj. V tom přišli domů rodiče. Přivítali jsme se a tak. Chvíli po nich dorazil bratr. Po hodině dorazila i sestra. Všichni jsme se sešli u večeře. Povídali jsme si o zážitcích ze dne. V tom nás taťka zastavil. Nevypadal zrovna natěšeně, tak jsem se začínala strachovat. Otec spustil: ,,Dnes jsem jel dřív z práce za vaši babičkou. Volala mi že ji není dobře. Když jsem ale prijel, bylo už pozdě. Měla mrtvici. Bohužel nepřežila. " Setmělo se mi před očima. Začala jsem brečet. Sestra taky. Bratr zadrzoval slzy, ale měl co dělat. Mamka mě a sestru utisovala. Brečela ale taky. Ten den už jsme se nasmáli. Jak by jsme mohli. Pohřeb byl veliký. Sešlo se spousta lidí, které jsem viděla jako malá. Takže jsem nikoho moc nepoznala. Myslím, že pohřeb popisovat nemusím. Spousta ubrecenych lidi v místnosti, kde hraje hudba.
Jsou to už 3 roky od smrti, ale babička mi stále chybí. Byla typ babičky, která všechny vnoučata brala rovnoceně. Byla přísnější, ale měla dobré srdce ,a proto mi tak chybí. Druhá babička už bohužel není s námi v kontaktu. Takže jsme bez babičky. Dokážete si to představit?