Procházka pavilonem PLB

Cestou potkáváme dva evidentně dost utlumené pacienty, jak se šourají v županech po chodbách. Za nimi stojí starší pár, nejspíš otec a matka některého z pacientů, objímají se se slzami v očích a vypadají unaveně a utrápeně.
Napadlo mě, že se třeba právě dozvěděli, že jejich dcera (syn) nikdy nedokončí střední školu, nebude z ní doktorka ani magistra a že pravděpodobně bude do konce života užívat antidepresiva. „Jestli ste si mysleli, že vaše dcera bude právničkou, pak na to zapomeňte. Nejspíš skončí v částečném nebo plném invalidním důchodu. Čekají ji opakované hospitalizace a pravidelná sezení s cvokaři.“. Emočně rozdrásaní rodiče se pak obviňují, že nemoc zavinili, nevědí, co mají říct příbuzným, sousedům a známým, obávají se, že jejich děťátko skončí permanentně jednou nohou v blázinci nebo rovnou na ulici. Kariéra psychiatrického pacienta.To vše proto, že se v zimě snažila přeplavat Vltavu. A teď ve vytahaný teplákovce bloudí uličkami bohnických pavilonů. Stejně tak i já, s nálepkou šílence a ztrátou veškeré perspektivy teď bloudím uličkou CKI a modlím se, aby mě pustili domu. S každou další hospitalizací totiž člověk vždy o něco přichází. O práci, o přátele, o bydlení…

Nechci tu být, nechci!