VRAH

Slíbila mu srdce, svou duši i své tělo. Slíbila mu, že až zítra příjde, tak už zůstane navždy. Slíbila mu, že se mu odevzdá. Slíbila mu, že minulost hodí za hlavu. Slíbila mu, že až ho příště chytne za ruku, už ho nepustí. Ještě mezi dveřmi ho objala a obdarovala tím nejupřímnějším a nejzamilovanějším polibkem. Když ji pak mával z okna a vykřičel do ulice, že ji miluje, odpověděla láskyplným úsměvem.
Ten den byl podzimní větřík neobyčejně mrazivý. Listy se přestaly červenat a jen tak padaly, jako by ztratily všechnu vůli žít. Jeho však jejich pád urážel, nemohl se zbavit pocitu, že snad padají jen proto, aby se mu drze vysmály a směle připomněly, jak prchlivá je krása na tomhle světě.
Dnes se chystal na vlak. Vlastně už mu nejspíš ujel, to padající listí mu vlilo vodu do očí a on nebyl schopen ani vyjít ze dveří svého bytu. Ostatně stejně nikam jít nechtěl, to jeho přátelé mu chtějí lepit náplast na otevřenou zlomeninu. Ta dívka, se kterou se má dnes sejít, vypadá na fotkách překrásně. Má stejné zájmy a dokonce už i při emailové komunikaci se mu celkem zalíbila. A ty zrzavé vlasy…
„Kéž by nepřišla“, napovídalo mu jeho jedno já, zatímco druhé se sápalo po břitvě a spěchalo na vlak.
Hned jak vyšel z jejího bytu, cítil se uvolněný a při pohledu na zkrvavený cíp její košile, který žmoulal v levé kapse, cítil něco, co nemělo ke štěstí zas tak daleko.
Dnes se mu bude krásně spát.