Rozhodnout se

Běžím tmavým lesem. Za mnou Ono. V panice nemohu dýchat. Hrůza a děs co bude. Přede mnou se náhle objeví černá díra. Padám bez obrany do černa, do prázdna.
Vlasy mi vlají, zalykám se proudem vzduchu i rychlostí. Rychle dýchám. Snažím se tápat rukama kolem, zachytit se – něčeho. Nic nevidím. Oči vytřeštěné dokořán – je tma.
Po stranách cítím občas pod prsty knihy. Police knih. Jak o ně zavadím, padají neslyšně někam dolů. Nekonečně dlouho.
Je mi zima.
Sahám si na obličej. Zjišťuji, že nemám ruce. Chci obejmout paže. Nemám paže. Nemohu hýbat nohama – nejsou. Uvědomím si, že se postupně vytrácím. Měním se v nic. Není přece možné nechat zmizet rozum!

Ztrácím trup. Stále padám v černotě. V nicotě. Dlouho. Nekonečně dlouho.
A potom - výkřik v panice, nevyhnutelnost definitivního.
Cvak……….
Smrt.

Probudím se zpocená. Plačící.

Po pár dnech zklidnění.
Přijmout ji. Tuto možnost. Konec všeho.
Nic vás nebolí. Žádný orgán. Žádné rozžhavené nože v oblasti srdce, a mozku. Žádná šílená beznaděj, žádné němé výkřiky o pomoc, žádné hroucení se do sebe, panická hrůza. Úporný strach z každé další minuty života.
Jen úleva. Nekonečná úleva nic neřešit.
Je vám všechno jedno.
Veškeré dění jde mimo. Vždyť se nic nezmění. Dál se točí svět. Dál svítí slunce. Lidé dál žijí své životy.
Ale.
Jakmile jednou jedinkrát tuto možnost připustíte, jakmile se jednou rozhodnete, je to jen otázka času.
Vše ostatní…jsou zbytečné žvásty a kecy.

V duchu se usmíváte. Protože nikdo nic netuší. A vy všechny kolem
převezete…