Strašidelné příběhy

Postavy:
Ona
On

Ona: (Stojí opřená o prosklené dveře panelového domu, kouří cigaretu a čeká, až přestane pršet. Nervózně se rozhlíží, jako by spěchala, je tma a v dáli svítí pouliční lampa.)

On: (Prochází kolem, je promoklý na kost, dlouhé mokré vlasy mu padají do tváře. Na zádech má připevněná velká papírová křídla, jaká nosí "andělé" na Mikuláše. Kape z nich voda.)

Ona: (Udiveně se na něj podívá.)

On: (Všimne si jejího pohledu a zastaví se.)
Byla jste šťastná?

Ona: (Vykřikne horlivě a ne moc přesvědčivě.)
Samozřejmě, že byla! A pořád jsem.

On: (Bez známky emocí.)
Nevěřím Vám.

Ona: (Zvedne hlas.)
Co tím proboha myslíte? Kdo jste? Proč se mě takhle ptáte?

On: Protože lidé jako Vy šťastní nebývají.
(Silueta bílých křídel se na pozadí noci slabě pohne.)

Ona: (Zasyčí mezi zuby a s pohrdlivým výrazem zašlápne nedopalek do země.)
Vždyť mě neznáte. Co můžete vědět o mém životě?

On: (Stojí v dešti, jeho výraz je bez emocí. Následuje chvíle ticha.)
Máte strach?

Ona: (Tváří se udiveně, ale ne vyděšeně.)
Čeho bych se měla bát?

On: Nevím, snad že až se jednou podíváte do zrcadla, neuvidíte nikoho...
(Nedořekne.)

Ona: (Dochází jí trpělivost.)
A proč ne? Zbláznil jste se?

(Chvíle ticha, z povzdálí je slyšet slabý hlas houslí.)

On: Slyšíte?

Ona: (Naštvaný výraz z její tváře mizí. Naslouchá.)
Hudba! Dudba, ale odkud hraje?

On: Stále nemáte strach?

(Hudba zesiluje.)

Ona: (Nervózně.)
Čeho se mám bát? Hudby? Někdo jen nechal otevřené okno, Vy blázne. Všude tu žijí lidé.

On: A není Vám to povědomé?

Ona: Ano, ta melodie je známá, ale to mě neděsí. To vy jste podivný.

On: (Přijde k ní blíž.)
Snad se Vám v hlavě vybavují ty příběhy, zná je snad každý. Mám na mysli ten typ příběhů, kdy člověk vyjde z domu na ulici a potká smrt. Ani neví, kam jde, doma vstane ze židle a mlčky vyjde na ulici jen proto, aby zemřel.

(Housle zesilují.)

Ona: (Zastaví se uprostřed pohybu, jakoby se hluboce zamyslela.)

On: (Šeptá.)
Na co tu čekáte? Vím, že tu bydlíte, proč nejdete domů?

Ona: (Vyděšeně.)
Čekám, až déšť...
(Nedořekne a nehnutě padne na zem. Obrovská křídla zastíní její tělo, které není vidět.)

(Hudba ustává, z dáli se ozývá slabé cinkání zvonku, které se vzdaluje, až zmizí úplně.)

On: (Odchází, opět vypadá jako podivín s papírovými křídly.)
Byla jstě šťastná?