Strach

Nemohla jsem spát. Celou noc. Venku byl silný déšť a rychlý vítr. Slyšela jsem hromové dopadání dešťových kapek na zemský povrch, vichr, který unášel věci po zahradě a cosi, co neustále naráželo do mého okna. Ležela jsem schoulená pod dekou, otočená ke zdi, hlavu plnou temných myšlenek mé bujné fantazie. Byla to paranoia, nebo jenom strach? Dění venku mi nedovolovalo usnout a když se mi to konečně povedlo, moje podvědomí mě vzbudilo.
V pět ráno se mi na mobilu rozhlučel budík oznamujíc ortel, že je čas vstávat. Nemohla jsem, zavřela jsem tedy oči. Když jsem je o půl hodiny později otevřela, s hrůzou jsem zjistila, že sebou musím pohnout. Začala jsem rychle hledat nějaké oblečení a sbírat učebnice. Z domu se povedlo vypadnout tak akorát, abych stihla autobus.
Vkročila jsem do temné ulice. Okamžitě mě ovládl strach. V ulici panovalo přítmí několika lamp, které svítily, jakoby znaly všechna tajemství. Nikdo zde nebyl, na vesnici je v tuhle dobu mrtvo. Pršelo, vítr mi sundával kapuci, jakoby chtěl, abych tomu čelila tváří v tvář a okapy se ohýbaly a strašidelně vrzaly.
Na zastávce jsem byla sama, jako vždycky, na tuhle nikdo ráno nechodil. Kostel odzvonil šestou a v dáli jsem zahlédla autobus se zářivě oranžovým nápisem oznamujíc cílovou zastávku. Přistoupila jsem blíže, jelikož celá v černém bych byla snadno přehlédnutelná.
Do autobusu prudce narážel déšť a projížděli jsme temnotou. Po půl hodině jsem byla ve městě, které se pomalu probouzelo do každodenního chaosu. Dvě minuty a byl tu další bus, do kterého jsem nastoupila. Zahlédla jsem v něm pár spolužáku a podivila jsem se, proč jedou dnes tak brzo. Sledovala jsem tramvaj jedoucí ve vedlejším pruhu a lámala si hlavu nad tím, jestli mám vystoupit dole a jít s nimi, nebo jet až nahoru a jít sama mezi stíny. Lenost zvítězila nad strachem a jela jsem tedy nahoru.
Vydala jsem se temnotou, které vládlo ohlušující ticho doprovázena obláčkem svého studeného dechu. Uslyšela jsem za sebou kroky, panika, napůl jsem se otočila, ale instinkt mi říkal, abych to nedělala a šla raději dál. Tak jsem tedy šla. Zahnula jsem a potkala strom, který vypadal, že by se o něj dalo opřít a skvěle schovat v temnotě jeho stínu. Se strachem v duši jsem došla ulicí a přešla přechod. Už jsem byla u školy. Otevřela jsem si vrátka, došla k vchodovým dveřím, navolila jejich kód a slyšíc známý zvuk povolení zámku jsem popadla madlo. Vkročila jsem do školy a strach z venkovní temnoty mě dočasně opustil…



*napsáno podle skutečnosti