Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Vendula (13)
Logo
Strašák - creepypasta
<>
icon 02.02.2020 icon 0x icon 187x
Byl jsem nadšený z mého nového auta, a tak jsem chtěl vzít mou přítelkyni na výlet do jednoho malého městečka z kterého pochází moje už zesnulá prababička Beatris. Už jsem si připravoval věci na zabalení. A nesměl jsem zapomenout to nejdůležitější, zásnubní prstýnek. Chci ji požádat o ruku v jablečném sadu jako to udělal i můj praděda. Pamatuji si jak mi vyprávěl ten celý den jako by to bylo včera a ono už to bylo 60 let. Pradědeček zemřel v 97 letech a moje prababička v 96. Říkávalo se, že dobrý manžel odejde přesně o rok později, co jeho manželka. A zřejmě to byla pravda. Pradědeček umřel ve stejný den kdy prababička. Akorát o rok později. Byly krásný pár a dožili se velmi vysokého věku. I když jsem je znal jen krátce, takovou lásku jako u nich sem jak živ neviděl.. Sbalil jsem si věci a vzal jsem si batoh do kufru do auta. Vrátil jsem se pro věci Natali. Tak se jmenovala má přítelkyně. Měli jsme v obývacím pokoji velký obraz kde jsme byli my dva a bylo tam napsáno "Natali a Tomy navždy" jmenuju se Tom, ale Natali mi nikdy neřekla jinak než Tomy. Jak já ji milují. Už se nemůžu dočkat až mi řekne ano a celý můj život se změní k ještě lepšímu než teď. Zamkli jsme vchodové dveře a mohli vyrazit. Městečko se nacházelo asi 5 hodin jízdy autem. Jmenovalo se to tam Apple Village. Je to díky tomu, že jsou tam velké sady a každoročně se tam pořádají soutěže jako třeba nejlepší jablečný koláč, nejlepší jablečný džem a tak dále. Turisté tam přijíždějí zejména v období sklizně. Neznám chutnější jablka než z Apple Village. Tenhle rok je to už 100 let od jeho založení. Už jsem tam nebyl dobrých 10 let. Vlastně od smrti pradědečka jsme tam s rodinou už nebyli. Sdělil jsem tam jejich baráček, ale vím, že ho můj táta nechal pronajmout a teď tam bydlí starý pár Wilsonových. Je jim oboum 65 let. Pamatuju si, jak mě občasně hlídávali. Vždycky u nich voněly jablečné koláče nejvíce v kuchyni. Miloval jsem tu vůni, když jsme k nim s prababičkou chodili na návštěvy. Pan Wilson s mým pradědeček vždy, když jsme tam ši, vyrazili na rybolov. Pradědeček nikdy nepřišel s prázdnou. Po pár hodinách cesty a několika zastaveními na benzínce jsme konečně minuli ceduli "Vítejte v Apple Village" nijak se to tu nezměnilo. Bylo to tu stále krásné. Udělal jsem rezervaci v malém penzionu uprostřed města. Hned jsem si na recepci vzal klíče a ubytovali se. Dole v kuchyňce jsme si objednali ten výborný jablečný koláč. Natali si ho hned zamilovala. Objednala si k tomu i jablečný čaj. Já si dal klasicky citronový. Nasnídali jsme se a šli se na pokoj osprchovat. Budeme tu jen na tři dny, ale jsem si jistý, že si je naplno užijeme. Hned dnes, první den co tu jsme, tak zajedeme na hřbitov zapálit prababičce a pradědečkovi. Pojedeme okolo jablečných sadů, abych to tu trošku ukázal přítelkyni. Když jsme jeli okolo sadů, všiml jsem si něčeho uprostřed. Přibrzdil jsem, abych se více koukl do sadů a zjistil co to tam stojí. Ach, je to jen strašák -zasmál jsem se- vypadal tak realisticky. Jako kdyby na něm byla opravdová kůže. To ale samozřejmě nebylo možné. Stejně mi to ale vrtalo hlavou. Když jsme projeli na hřbitov, bylo tu větší chladno než ve městě. Asi kvůli tomu, že hřbitov obklopuje hustý les. Bylo tu i větší šero. No nic. Vystoupil jsem z auta a pomohl Natali s věcmi na hřbitov. Vzal jsem je a vešli jsme společně velkou bránou. Hřbitov byl zašlý a tak jsme vzali s sebou pro jistotu i smetáček. Natali zametla bordel z hrobu a já mezitím skočil pro konev s vodou. Položil jsem konev pod kohoutek. No jistě. Voda neteče. Budu muset jít až na druhou stranu hřbitova. Vzal jsem tedy konev, jelikož jsem nevěděl, zda tam nějaká bude. Když jsem tam došel a konečně pustil vodu, chvíli tekla hnusná červeno zelená voda. Nechal jsem ji odtéct a pak napustil konev čistě průzračnou vodou. Když jsem zastavil vodu a chtěl vzít konev, v koutku oka jsem cosi zahlédl ,,haló? Je tady někdo?" Zeptal jsem se jako bych čekal odpověď. Cítím jsem větší chlad než před tím. Na nic jsem n čekal a vzal konev. Vrátil jsem se k Natali. Podal jsem ji konev, aby zalila květiny v květináčku, co jsme sem vzali. Zapálil jsem svíčky a už jsme mohli jít. Když jsme se vraceli zpátky tou samou cestou, zpomalil jsem u sadů. Přišlo mi, že ten strašák má úplně jinak postavenou hlavu jako minule. Nechtěl jsem ale děsit Natali a tak jsme jeli rovnou do penzionu. Tam jsme si dali večeři a šli nahoru do pokoje. Dali jsme si jablečnou omáčku s houskovým knedlíkem. Někomu to může přijít vážně hnusné, ale bylo to až moc dobré na to, abych si ještě nepřidal. Večer jsme si pustili film a šli spát. Další den ráno jsem vstal dřív jak Natali. Šel jsem do koupelny, abych se oholil a připravil zásnubní prstýnek. Natali o ničem nevěděla. Řekl jsem jí, že se půjdeme jen projít do sadů. Byla tak nadšená, že si dole vzala do kelímku čaj a nějaké sušenky, samozřejmě jablečné, do ruky a mohli jsme jít. Nečekal jsem, že se do sadů dostaneme až v pozdním odpoledni. Ale nevadilo to, jelikož zapadalo zrovna slunce a bylo to romantické. Stoupli jsme si doprostřed sadů a já si před Natali klekl a vyndal krabičku a prstýnkem. Hned se rozbrečela a já se zeptal na to nejdůležitější ,,Natali Rose Milienová staneš se mou ženou?" Neváhala a odpověděla ano. Chtěl jsem ji hned obejmout, ale Natali zakřičela. Popadla mě za ruku a běžela pryč. Když jsem se ohlédl, viděl jsem, že za námi někdo běží. ,,Proboha!" Vykřikl jsem zděšením. Byl to ten strašák! Ten strašák ze sadů! Doháněl nás! V tu chvíli jsem si uvědomil, že je po nás. Znovu jsem se ohlédl, ale neviděl jsem ho. Zakřičel jsem na Natali ať zpomalí. Zastavili jsme a já nic neviděl. Byla už tma. Najednou Natali vykřikla a bylo ticho. Cítíl jsem něco téct po mé ruce. Když jsem se podíval zblízka, zděsil jsem se. ,,Neee!" Zakřičel jsem. Byla to její krev. Její krev mi stékala po ruce. Natali už nevydala ani hlásku. Najednou jí něco začalo táhnout pryč a já ji nemohl udržet. Rozeběhl jsem se pryč ze sadů. Přes slzy jsem moc neviděl na cestu, a tak jsem zakopl a spadl. Hned jsem se zvedl a běžel dál. Najednou jsem na silnici uviděl světlo. Bylo to auto. Skočil jsem mu doslova pod kola. Byla to policie. S brekem jsem jim všechno říkal a vysvětloval. Vzali mě k sobě na stanici a podali hlášení. Další den ráno se tam jeli podívat. Prý našli jen stopy krve, ale žádné tělo. Jediné, co tam bylo, byl ten strašák uprostřed.. Už nechtěli pátrat dál. Každý rok, ve stejný den, co se to stalo, jsem se tam vracel. Hledal jsem Natali a varoval další lidi. Strašák si pro oběti chodil každý rok ve stejný den. Vždy když začala sklizeň. Hledal jsem celých 50 let jak to monstrum zneškodnit, ale nic jsem nenašel. Bojím se o ty lidi, kteří budou mít takovou smůlu jako my..
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Další příspěvky autora
Kanibal - creepypasta
Mé jméno je James Connor. Je mi 88 let. Žiju v městečku Cage Hill. Asi teď nevít...

Strašidelný dům Winchesterů
Dům Winchesterů se nachází v Kalifornii v městečku San Jose. Je to obrovský komp...

Poslední vaření!
Jednou se v Austrálii ve městě Sydney narodil malý kluk, který se jmenoval Luke....

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).