Ztracena

Jsem ztracená ve stíně pojmů. V městě neřesti. Jako duch proplouvám nočními ulicemi. černá mikina, černé kalhoty. Černé vlasy. Moje nohy našlapují po zmoklým chodníku. Prší. Moje maska odvážnosti se tady rozpadla na milion kousků. V očích mám vyděšnej výraz a rozhlížím se kolem sebe. Když se někde něco šustne zrychlím krok. Někdo mě hledá... někdo, kdo mě nesmí najít. Na stehně cítím nůž schovanej v podvazcích. Moje maska strachu je ale taky jen maska. Nebojím se, jen nechci být napádná. V kabelce, která mi visí na rameni mám schovanou pistoli a neprosto neúčinou zbraň - slznej plyn. Čekám, kdy na mě ten člověk vyletí zpoza rohu. Ale pořád nic. Chci to už skončit. Nemám chuť na to chodit s tou věcí která je pro CIA tak strašně důležitá. Zabijáci na každým rohu. Dostat tu věc znamená zabít mě. Ale to je už vedlejší. Nebavilo mě to, tak jsem vytáhla z kabelky krabičku cigaret a zapalovač. Zapálila jsem si a cítila jsem se hned líp. Pořád jsem chodila, až mi to začalo být vážně divný. Poslední dobou na mě lidi útočili skoro každých pět minut. Najednou mi došlo, že chuť kouře na jazyku necítím. A že vůni cigarety necítím. Hlavou mi problesklo pár vzpomínek. Lekla jsem se a sedla si na mokrej chodník. Chtěla jsem brečet, cítila jsem že slzy by měli každou chvíli přijít, ale nic nepřicházelo. Mě tady nikdo nechtěl ublížit. Ani nemohl. Byla jsem tu úplně sama. Byla to náhražka toho města, ale... jen na to, že já už byla mrtvá.