Blízké setkání

Tak takovou noční směnu jsem ještě nezažil. Moje pracoviště se žíhacími pecemi je na odloučeném místě, asi dvě stě metrů od domovské továrny. Samota někdy probouzí divné představy a člověk slýchává zvuky, které nedokáže zařadit. Ale je to jen otázka zvyku. Jednou za směnu sem zavítá strážný při své velké obchůzce. Udělám mu kafe, poklábosíme. Někdy na chvilku vyjdu před dveře a pozoruji oblohu s hvězdami. Je tam někdo? Nebo jsme v celém širém vesmíru sami? Obě možnosti se jeví jako stejně děsivé.
Té noci jsem měl dostat odpověď.
Stál jsem venku, hlavu zakloněnou, až mě brnělo za krkem. Támhle padá hvězda, jak se říká záblesku světla při vstupu meteoritu do zemské atmosféry. Padající hvězda se mi ale líbí víc. Něco jsem si přál. O kus dál plula po obloze světla dopravního letadla. Ale…, co to je… tam nad těmi topoly? Zářící koule! Ne, není to měsíc v úplňku, ten se nachází o třicet stupňů vedle. Zřetelně jsem viděl kouli o průměru asi deseti metrů, na spodní části blikaly kužely několika světel. Pomalu se to snášelo k zemi. Že by to bylo tady? Žádné přistání před Bílým domem a potřes rukou, nebo čím, s prezidentem. Do dějin se zapíše odloučené pracoviště se třemi žíhacími pecemi a jedním vyjeveným občanem, který zrovna přemýšlí o porušení pracovní kázně a urychleném odsunu z pracoviště. Ale bylo pozdě. Koule zvolna přistála na zemi (a vlastně i na Zemi), na boku se otevřel poklop, dolů klesala plošina jak ve filmu ET Mimozemšťan a po ní důstojně kráčeli dvě postavy. Byli fakt zelení! Skoro jako v té chvíli já. Jinak ale vypadali zhruba tak, jak má řádný mimozemšťan vypadat. Oválné hlavy, velké oči, výškou připomínali mého velitele ze základní vojenské služby, kterému jsme říkali Vajgl. Ruce a nohy v lidské normě. Byli výrazně hubení, na rozdíl ode mne, což připomínám pro úplnost a velmi nerad. Jen anténky jim chyběli.
Návštěvníci přistoupili blíž. Jeden z nich měl na hrudi cosi, co vypadalo jako tranzistorák a před jeho ústy se třpytila malá placka. Viděl jsem jeho pohybující se ústa, podobná jako máme my, ale slyšel jsem se jen blíže neurčitelné zvuky. Najednou se z té věci na krku ozvalo: „Přicházíme na vaše pozvání.“
„No, na moje tedy ne,“ ohradil jsem se.
Mimozemšťan ukázal směrem k věci pod krkem. Rázem mi svitlo. Ještě, že jsem v mládí přečetl tolik SCI-FI. Ta placka je mikrofon, sluchátka budou zaražena v těch dírách, kde my máme uši, a věc co vypadá jako tranzistorák je bezesporu tlumočící zařízení. Něco jako sofistikovanější Google překladač. Doufám, že výsledky budou lepší. Jinak nám hrozí vážná jazyková bariéra.
Přistoupil jsem trochu blíž a zopakoval svoji odmítavou větu. Oba návštěvníci pohlédli na sebe. Zřejmě probíhala telepatická výměna názorů.
„Sledovali jsme vaše záznamy, co si posíláte po planetě,“ řekl ET. (Zvuky vždy vycházely z přístroje, ale já to v dalším vyprávění místy zkrátím, jako by mluvil přímo on). Asi má na mysli televizní vysílání, pomyslel jsem si. Tak je to tedy pravda. Signál se šíří dál do vesmíru a je možné ho odchytit, jak tvrdil jeden vědec v televizi. Přišel s teorií, že jestliže televizní vysílání začalo koncem třicátých let, tak nyní je okolo Země vytvořena bublina o poloměru sedmdesáti světelných let. Měli tedy dostatek času, aby analyzovali naše jazyky a vložili je do paměti toho jejich přístroje. Jak se jim asi budou líbit naše reality show? Třeba Vyvolení nebo Polraich. Ale z toho budou mít požitek až za několik světelných let. Zatím netuší, o co přichází.
Mimozemšťan přerušil mé poněkud zlomyslné úvahy. „Nedaleko od vaší planety jsme zachytili čerstvé signály. Teď tam pořád oznamujete, že cizince vítáte. Tak jsme tady. Chceme výměnu!“
A je to tady. Ultimátum. To kápli na pravýho. Proč to musím za celý lidstvo řešit zrovna já. Kdyby tady byl alespoň ředitel naší fabriky. Opatrně jsem se zeptal:
„A koho za co chcete vyměnit?“ V krabici to chvíli šrotovalo.
„Chceme si vyměnit kulturu.“
Zdá se, že jejich multigalaktický tlumočník má občas nějáké mouchy. Ale v podstatě jsem pochopil, o co se mu jedná.
„Tak to jste přiletěli ve správnou chvíli, zrovna teď začínáme mít s multikulturní výměnou skvělé zkušenosti.“
Návštěvník se do mě zavrtal pohledem: „Můžeš nás doprovodit k představitelům vaší planety?“ Tak to byl dotaz za všechny drobné. No, až do Bruselu bychom asi nedorazili. Doba není zrovna nejpříznivější na nějaké velké korzování po Evropě. Už jsem se viděl, jak je nakládám do auta a kodrcáme Dé jedničkou alespoň do Prahy na Hrad. Zábavná představa.
Pokusil jsem se mu vysvětlit, že s audiencí u představitelů zeměkoule to nebude tak úplně snadné. Zvláště, když za šéfy planety se považuje hodně lidí. Také jsem mu naznačil, že nenarazili zrovna na osobu, která by měla přístup do nejvyšších pater. Možná až někdy v budoucnosti. Dnes kandiduje na prezidenty leckdo, tak proč bych to také jednou nemohl zkusit? Tak to už nebyla až tak zábavná představa. Především pro moje spoluobčany.
Pak najednou z jeho strany padl nečekaný dotaz. „Kde tady seženem ubytování?“ Než jsem stačil cokoliv odpovědět, ti dva se zase zahleděli na sebe (hm, bude to telepatie), beze slova se otočili, vyklusali po plošině do svého stroje, dveře se zavřely a oni odlétali pryč. Trochu se mě to dotklo. To bych rád věděl, co se jim prohnalo jejich šišatými hlavami.
---
O dva týdny později jsem měl zase noční, když tu slyším klepání na dveře. Otevřel jsem dveře a tam opět stáli ti dva zelení odjinud. Jako posledně.
„Tak co, sehnali jste ubytování?“, zeptal jsem se trochu zvesela hned v úvodu. Kývali hlavou jako že jo, ale z tlumočníka se ozvalo: „Nesehnali“. No jo, s něčím podobným jsem se už setkal. Nejprve v Bulharsku a pak u své ženy. Pozval jsem je dál. Kdyby náhodou kolem procházel vrátný, mohl bych přijít do řečí. Byli jsme nenápadní jak tarantule na polárkovém dortu.
Načež ten, co pořád mluvil, se pustil do vyprávění:
„Klepali jsme všude, ale buď nám zabouchli před choboty (zapomněl jsem se zmínit, že měli trochu větší nosy) dveře, nebo začaly přijíždět takové stroje s blikadly. Raději jsme zase vzlítli. Ale když jsme prolítávali nad vaším městem nad kopcem, kde stojí stavba s obrovskou kupolí, vystřelil odtud jakýsi paprsek. Dostali jsme v pohonné antigravitační plazmě zkrat a zhučeli (ocenil jsem flexibilitu jejich tlumočící bedýnky) dolů. Dole stál chlapík s cedulí, ale protože jsme ten pád brali trochu osobně, omráčili jsme ho obrannou MGP. Když jsme v našem archivu našli překlad toho nápisu na ceduli, zjistili jsme, že tam bylo napsáno - Vítejte. Tak jsme ho trochu poplácali rukavicí RK a byl zase OK (skvělý překlad!)“.
Pokusil jsem se jeho informace sám pro sebe přeložit. Zdá se, že prolétávali nad hvězdárnou, kde zrovna probíhalo velké laserové představení. Chlapík u vchodu s cedulí asi vítal návštěvníky. Nebo, že by vítal někoho jiného? No, nevím, to je jedno. Nějak tak se to mohlo stát.
Chtěl jsem jim nabídnout kafe, ale došlo mě, že by to v truchlivé historii mých hloupých nápadů mohl být ten nejhloupější. Kdo ví, co by s nimi poctivý turek udělal. Tak jsem se zmohl jen na opatrný průzkum: „Odkud vlastně jste? A jak si tam žijete?“ Ano, přiznávám, že za své otázky bych asi nezískal titul Tazatele roku.
Ti dva na sebe chvíli civěli, pak civěli na mě, a nakonec já na ně. Když všeobecné civění trvalo už déle než je zdrávo, z tlumočníka začaly konečně vycházet informace: „Jsme od vás jen několik desítek světelných let. Žijeme taky v párech, ale na rozdíl od vás máme jen jednoho představitele planety a kastu privilegovaných, kterým všechno patří. To je skoro stejné jako u vás. Ale nikdy jsme mezi sebou neválčili. Jenomže teď s tím hodlá několik méně privilegovaných začít. Tak mnozí z nás raději lítají vesmírem sem a tam. A hledáme…“
To mě zaujalo: „Co přesně hledáte?“
„Naději,“ odpověděl.
Tak to mě dostal. Tu hledáme všichni. Asi už od úsvitu lidstva. Nebo vlastně spíše od doby, kdy byla otevřena Pandořina skříňka. Když Všechna Zla vyrazila do světa a možná ještě dál. Něco ale kráčelo v jejich stopách. Taková malá křehká věcička. Naděje. Od té doby ji hledáme. A vypadá to, že nejen my.
ET přerušil mé hluboké filosofické úvahy: „Máme z návštěvy u vás nějaký divný pocit. Něco u vás nehraje…“
„To mě povídej,“ zamumlal jsem si pod vousy
„Letíme pryč, možná se vrátíme někdy jindy.“
„Kamaráde,“ pokusil jsem se o důvěrný tón, „a můžeš mě prozradit, proč mluvíš pořád jen ty a tvůj společník neřekne ani slovo?
„Kamaráde,“ oplatil mi stejnou mincí, „to není společník, ale společnice, přesněji - moje družebnice (trochu nedokonalý překlad). Během letu jsem měl několik drobných připomínek k jejímu stylu řízení lodi, ona se urazila a teď furt jen mlčí. A kromě toho, nechce se mnou ani…“
„Ušetři mě, podrobností,“ kvapně jsem přerušil proud jeho důvěrných sdělení.
„…moc telepatovat,“ dodal.
Trochu jsem se zastyděl. Na co člověk hned nepomyslí!
Najednou se můj nový kamarád lehce dotknul svojí paží mého ramene. Přesně jako Spielbergův ET, a řekl: „ „Seš mě sympatickej, lide, nechceš se s náma chvíli proletět?“
Hlavou mi rázem proběhlo nespočet myšlenek. Třeba, proč mě oslovil lide a ne člověče. Ale vzpomněl jsem si na Google překladač a raději nic neupřesňoval. Co dál? Nesměle jsem hlesnul: „A vzali byste mě třeba na chvíli na Měsíc?“
Můj přítel mimozemšťan naznačil hlavou, že ne, ale já už jsem od posledně věděl, že to znamená ano.
„Žádný problém, máme tam několik základen.“
Tak o tom Aldrin ani Armstrong nemluvili. Dokonce ani legenda americké kosmonautiky John Young ne.
Náhle se mi ale nikam nechtělo. Jednak bych vážně porušil pracovní kázeň, kdybych opustil své pracoviště, a jednak je lepší, když sen zůstane snem.
Proto jsem se omluvně usmál. „Nějak jsem si to, kamaráde, rozmyslel, necháme to na někdy jindy.“
Pozorně se na mě zahleděl tím svým neodbytným pohledem a oběma končetinami udělal jakési znamení. Jednou snad přijdu na to, co mělo znamenat. Pak se už oba návštěvníci jen otočili a zamířili ke svému stroji. Po chvíli se stroj prudce vznesl vzhůru.
Dlouho dlouho potom, co odletěli, jsem ještě hleděl k zářícím hvězdám.
Jako bych stále mával průvodu, který zmizel kdesi v dáli.

mirek.prosecky@seznam.cz