Nejspíš jsem magnet na ...

Nechci ztrácet naději, za poslední rok jsem ušla hrozně dlouhou cestu. Nechci ztrácet sílu, která se mi povedla načerpat, za těch x měsíců svobody. Nechci říkat, nikdy se mi to nepovede. Už rok žiji ve znamení nikdy se nevzdávej, jestli něco opravdu chceš, tak to dokážeš. Jsem přece silnější než dřív, šťastnější. Došla jsem k závěru, že asi mi chybí láska, láska od muže, asi mi chybí to pravidelné - mám tě rád,miláčku ... nebo si to jen namlouvám, že mi to chybí? Vyzkoušet se musí všechno, že? Ale kde je tedy ten, jak se říká zakopaný pes?
Tak další muž, s kterým jsem zkoušela navázat kontakt. Asi bych je měla začít číslovat. No, ale to bych se pak třeba i začala stydět, nad tím konečným počtem. Prostě nechme to u toho ON.
Psali jsme si asi 14 dní než jsme si domluvili schůzku. Zdál se mi fajn, zdál ...
Nemohli jsme najít čas vhodný pro nás oba, tak to vyšlo na čas oběda, což mne nakonec i zachránilo, že jsem si jen odběhla z práce a musela jsem se tedy pak i vrátit. Ani se mi tam moc nechtělo, asi nějaká předtucha, že to zas bude pohroma. Přišla jsem pozdě, bohužel ač se snažím to nedělat, stává se mi to docela často, jen ale asi o 2 minuty, a hned mne zpražil, že co to jako znamená, žádné ahoj, nic. Omluvila jsem se. Ale připadalo mi to tak absurdní. Pak zpoza zad vytáhl červenou růži a řekl, ahoj, ta je pro tebe, těší mne a dal mi pusu na tvář. Ani jsem z té kytky neměla radost. Ač to bylo za celou dobu poprvé, co mi na 1. schůzku někdo donesl květinu, tak tím nemohl prostě zabodovat, nějak se to pokazilo, ještě než to začalo. Řekla jsem taktéž ahoj a těší mne ... A vyrazili jsme na procházku.
Šli jsme pár minut, povídali jsme si, na střídačku, žádná taktika z jeho strany, jen se ptát. Už ale po prvních větách mi bylo jasné, že tohle nemůže fungovat za žádnou cenu. Asi jsem opravdu strašně náročná, když si přeji, aby měl chlap v hlavě funkční mozek, aby byl normální. I když být normální, je dost relativní pojem - kdo to vlastně určuje, to co je normální.
Pak řekl, že ho bolí nohy a že si musí sednout, zadýchával se. A to byl mladší než já. No, ale to byli vlastně všichni, ONI ...
Sedli jsme si na lavičku a pokračovali v hovoru. Řekl, že tolik pohybu, to není nic pro něj, že to by nešlo. Že až budeme spolu tohle dělat nebudeme. Že nemá rád žádný vlastně sport, a že všude jezdí autem.
A pak už v podstatě mluvil jen on. O tom co jak bude, co budu moci dělat a co nebudu moci dělat. A jak to bude v sexu, co přesně budeme dělat. Já jsem tam jen seděla a přemýšlela, jestli mám okamžitě odejít, ani mi tolik asi nevadilo, že by to bylo neslušné, ale to že jsem se ho bála. Chvílemi jsem ho vůbec neposlouchala, byl tak monotónní, tak nudný a pro mne absolutně nezajímavý. Když pak začal zdůrazňovat, kolik vydělává a kam můžeme všude jet, a co mi může všechno koupit, jsem to nemohla vydržet. To už na mne bylo moc. Už jsem ho nechtěla poslouchat ani minutu. Řekla jsem, že je mi zima a že už musím jít zpátky do práce.
Zvedli jsme se, chtěla jsem se rozloučit, jen ahoj a jít. A on se na mne začal tak hladově dívat, jako vlk na ovci. Obejmul mne, strašně silně, bolelo mne to. Pak povolil a chtěl mne začít líbat, ucukla jsem. Zmáčkl mi paži a řekl, to mi jako nedáš ani pusu? Děláš si srandu? Omluvila jsem se s tím, že mne bolí v krku. Řekl, to mi nevadí, chci tě políbit. Řekla jsem, já ale nechci. Strašně zle se na mne podíval a řekl, no počkej, to bylo naposledy. Když já něco chci, bude po mým.
Tak a to byl ten moment, kdy to přeteklo. Sebrala jsem sílu a řekla ahoj, rázně a musím jít zpátky do práce! Řekl dobře, ahoj. Uvidíme se příště! To tak, to určitě, prolítlo mi hlavou ...
Do práce jsem šla zpátky necelých deset minut, za tu dobu mi přišly 4 zprávy, o tom jak to bylo fajn, a jak jsem úžasná a že se těší jak spolu budeme, jak si ten život užijeme. No, tak to by bylo teda, to by byl život! Jsem nemohla uvěřit vlastním očím, co to psal za hovadiny. Hned jak jsem přišla zpátky do práce, tak jsem mu napsala, že mne to mrzí, ale že už se vidět nechci. Do večera mi přišlo asi 100 dalších zpráv, ve směs výhružných. Vydrželo mu to asi týden, takhle mi zpříjemňovat dny, takovými pěknými texty. Nebylo mi z toho dobře...
Další zkušenost, další zážitek.
Ale půjdu znova. Na nějakou schůzku. S někým neznámým. Nikdy se nevzdám. Budu doufat, že to dopadne lépe. A třeba už příště najdu, to co tak hledám. Jestli se to teda dá vlastně vůbec najít. Jestli se ON dá najít. A pokud ho nenajdu, tak aspoň budu nadále bavit své kamarádky a známe těmi svými vskutku kvalitními zážitky. To je vždy jen, tak povídej, tak co to bylo tentokrát...