Bonboony

Archivní povídka už z dřívější doby. Mohu ale říci, že to, co popisuji se skutečně stalo kdysi v 90. letech v parném létě v nejmenované vesničce. Život na venkově je vůbec pestrý.
Nejmladší ratolest rodiny Nekardů – Honzík, byl osůbka velice živá. Jeho rodiče jej sem-tam půjčovali jeho dědu Markovi, který na něm zkoušel svůj pedagogický talent, o kterém byl přesvědčen, že jej má. Honzík záhy shledal, že v rodině dědových sousedů mají dvě děvčata, zhruba tak stejně stará jako je on sám. A jelikož plot mezi oběma pozemky měl své mezery, děti se často setkávaly.

"Hele co mám." pravila jednoho letního dne sousedovic Anička Honzíkovi, a ukázala mu krabičku čokoládových bonbónů. A jelikož byla přející, podělila se o tyto dobroty. Za pár chvil byla krabička prázdná.
"Co s tim včíl?" mudrovala Anička, hledíc na prázdné plato.
"Počké." reagoval Honzík a odběhl k záhonu. Zde narýpal trochu hlíny, pod pergolou, kde měly děti svůj "hlavní stan", smísil hlínu s vodou, a vytvořil něco málo bahna:
"Dé to sem, Ani."
Anna mu podala plato.
Za chvilku bylo plato plné měkké hlíny a sušilo se v parnu červencového odpoledne. Výsledkem byla celkem věrná nápodoba čokoládových bonbónů. Děti usilovně přemýšlely, co s výsledkem své práce. Aniččina mladší sestra Bára, dosud se ve věci neangažující, houkla do otevřeného okna chalupy:
"Babííí!!!"
Volaná vykoukla (z okna se lynula libá vůně tvořeného malinového sirupu):
"Co je?"
"Dostaly sme od maminky bonbóny, poď okoštovat. Je to žůžo."
Věci nabraly rychlý spád. Babička vyšla na zahradu a zde jí už Bára, s nevinným výrazem obličeje, podávala rádoby pochutiny "na košt". Babička, nic zlého netuše, vzala výtvor, a přibližujíc ho k ústům ještě chválila:
"Ste hodný, že aji mně dáte."
Sotva vložila "bonbón" na jazyk, poznala kolik uhodilo, a chvalořeč se změnila ve zděšení:
"Haranti mizerný!" ulevila si babička: "Tátóóó!!!" volala směrem k chalupě. Její manžel se po chviličce zjevil v okně:
"Co je?"
"Děcka ně vypekly. Zvaly ně na čokoládu a zatim ně podstrčile hnus jakejsi z hliny."
Pán domácnosti se na plné kolo rozchechtal, a zmizel zase kdesi v prostorách chalupy.

Celá záležitost nakonec usnula. Ač Aniččina babička v prvotním zděšení slibovala pomstu, rozmyslela si to, míníc, že je to sice blbá sranda, ale přece jen sranda.