Bublina a veliký trapas.

Pracoval jsem kdysi, je to asi deset let, na horské boudě na Bublavě. Klasika - ráno vstát, uvařit si kotel kafe a rozkutálet oči. No a v tu dobu tam začala po ránu chodívat kočka. Velká, zrzavá. Měla takovej nasranej výraz, ale mně se líbila. Protože jsem si ji oblíbil, po čase jsem ji pojmenoval Bublina, protože Bublava…
Pak se teda zjistilo, že je to kocour, tak to byl TEN Bublina. A chodil a chodil, mňoukal a mňoukal.
A já byl měkkosrdcatej. Jednou jsem koupil plechovku kočičího žrádla a dal mu najíst.
To jsem neměl dělat.
Od toho dne denně ráno v šest mňoukání, otravování. Jak mě zbystřil v hospodě (čuměl z terasy do okna), tak řev. No ale v poho, kupoval jsem plechovky jak vzteklej. Říkal jsem si: uděláš dobrej skutek, když nakrmíš hladovýho kocoura.

Jedno dopoledne přišla milá starší paní. Už bylo hezky, a tak si sedla na terasu. „Co si dáte?“ zeptal jsem se. „Tu gulášovku,“ zapíchla prst do jídelního lístku. „Prý ji tu máte vyhlášenou.“
Tak jo, ohřál jsem polívku, donesl ven i s košíčkem s chlebem a šel nachystat dlabanec taky Bublinovi.
Bublina dostal před terasu rybí konzervu, ale nějak mu asi nechutnala, tak se tam kolem té plné misky ošíval a furt kňoural a čuměl na mě oknem dovnitř k výčepu. Zařval jsem na něj: „Co to nežereš, ty svině?!“ Načež se milá paní vyklonila ze zahrádky a omluvně zacvrlikala: „Promiňte, ta polévka je ještě horká, ale hned to bude.“
Srdce se mi zastavilo a krve by se ve mně nedořezal. No trapas jak hovado, co vám budu líčit. Té paní jsem to vysvětlil, oba jsme se zasmáli a ještě jsme si dali po šťopičce.

Mimochodem, později se ukázalo, že celej slavnej Bublina je hajzl domácí, co má u páníčků vyhřátej pelíšek i dostatek krmení. Vykutálenej smeták, co přes den obchází hospody a všude žebrá. A každou kočičí slečnu či dámu, na kterou narazí, omete!
Zdroj Facebook- Hlavně se z toho ne - však vy víte.