Okolo nás Karel Poláček

Člověk a motor

V Langrově Periferii jsou dvě role, které jsou vskutku po rusku
mohutné; jsou mlčenlivé. Švec, v jehož bezprostřední blízkosti
odehrává se drama od milování až po vraždu, nepřestává ani na
chvilku přibíjeti podrážky; teprve když ho vrah vyzve, aby došel
pro policii, vstane, mlčky vykoná svůj úkol a opět mlčky usedne,
aby dále dělal klep – klep – klep! Tato živnostenská mlčenlivost tkví
v přesvědčení, že všecky věci tohoto světa musí ustoupiti před
vážností onoho faktu, že jest zítra odváděti dílo; milování – smrt,
život – zkáza není nic před mystickou ideou, že lidstvo nemůže
choditi v roztrhaných botách; a ta dává v ševci vzniknouti
přesvědčení, že musí, podoben jsa zakletému, přibíjeti podrážky až
do skonání světa.
Avšak jest nám pojednati o druhém mlčenlivci, o člověku, jenž na
staveništi dává do pořádku svůj motocykl.
Mlčenlivost takového člověka, jenž spravuje svůj motor, je hlubší,
zádumčivější, avšak také sveřepější než mlčenlivost ševcovská; máť
svůj kořen v přesvědčení, že to, co nejezdí na motocyklu, je
chamradina, láj a plevel.
Člověk, jenž obchází motocykl, kleká na zem, bere po řadě do
ruky tu kleštičky, tu zase olejničku, teď zase položí fidlátka, aby
zkoušel nějaké páky a ventily, vzal na sebe tvářnost člověka, z jehož
soustředěné starostlivosti a bedlivé mlčenlivosti nemůže ho vyrušiti
žádná, sebesenzačnější událost.
Člověk spravující motocykl je pyšný. Avšak není to pýcha, jež
peklem dýchá, pýcha satanská, jež je dcerou ďáblovou, pýcha, jež
předchází pád. Je to pýcha kavaleristova, jenž přirozeným
způsobem a z rozhodnutí božího je vyvýšen nad opěšalý lid. Proto
z této hrdosti aristokratické míjí s hrdým opovržením všechny
poznámky, rady a pokyny infanterie, která se shromáždila kolem
jeho stroje, aby bedlivý pozor dávala na všechny pohyby muže
spravujícího motor. A veškeré jalové poznámky, frivolní žertíky
laických opěšalců míjí muž s motocyklem s pohrdavým obličejem,
jenž v duchu je nazývá čumily, sígry a dacany dacanskými.
A nyní aj! stoupne muž na pedál na znamení, že svoji práci
ukončil, a motor nenadále zahudruje, muž vyšvihne se do sedla,
zástup čumilů se uctivě rozestoupí a motocykl s náramným
hartusením řítí se po ulicích. A infanteristé kvapně před ním
uskakují, a zdvihajíce hůl, pokřikují za ním: „Ty kluku uličnická!“
Neboť mu závidějí onu rychlost, se kterou se řítí po kouli zemské,
zatím co jim jest bědně šinouti se, co noha nohu mine; a to jim uvádí
na paměť, že jsou bídní červi pozemští. Avšak muž na motoru letí
vpřed, maje v srdci pýchu Faethónovu, připodobňuje se v srdci
zloději bagdádskému, jenž vznáší se na létajícím koberci nad věžemi
a paláci k velikému úžasu věřícího lidu bagdádského.
Možno konstatovati, že mlčenlivost lidí (jež vzniká z hrdosti) je
v přímém poměru s rychlostí dopravního prostředku, kterého
používají.
Vypravuje se, že za časů formanů, jichž těžké vozy táhly se po
císařských silnicích jedna – dvě, jedna – dvě, k čemuž plecatí koňové
vážně svojí hlavou do taktu kývali, bylo velmi veselo ve
formanských hospodách. Tehdy byly naplněny klenuté síně výčepů
veselým hlaholem vysmolených hrdel formanů, kteří z plných
opasků, ozdobených cingrlátky, vydávali císařské zlatníky,
a házejíce jimi furiantsky na stůl, volali s plnou silou svých basů:
„Hospodo – za všecky platím!“ A hodovali v družném kruhu svých
přátel, notujíce písně formanské.
Také drožkáři měděných obličejů a hlasu sípavého, kteří sedí na
kozlíku, pojídajíce svoji menáž z vojenských šálků, které jim
v poledne přinášejí na stanoviště ženy s maličkým drdůlkem v týle,
jsou lidé řeční, kteří jsou ochotni s lecjakým kolemjdoucím bodře
pohovořit, popřípadě i někomu hrubě vynadat.
Družnost je vlastnost idylická, idyle nesluší rychlost, chvat
a z toho vznikající přísnost a mlčenlivost.
Motocyklisti ani šoféři nemají písní.
Nikdo neslyšel motocyklistu, jenž dává na staveništi do pořádku
svůj motor, prozpěvovati s rozněžnělým výrazem píseň:
Na motoru zarmoucený sedím,
slunko se za hory ukrývá –
Avšak nepřestane benzinové vozidlo býti ideálem pěších. Každý
je si vědom, že jezdec na motoru je ve stvoření vyšším druhem.
I snaží se bídný pěšák vzbudit zdání, že jezdí na motoru, aspoň tím,
že odívá svoje prohnutá lýtka v kožené kamaše. Městské slečny
libují si v kožených čepicích a kabátcích, lživě předstírajíce, že
vlastní automobil.
A je zcela možno, že taková móda přijde, móda pro pěšáky, že
budou zavěšovati si automobilistickou trubku na krk; a tuto
trumpetu budou nositi s hrdostí, s jakou turecký paša nosí svoje tři
koňské ohony. Myslíme, že pěšák s automobilistickou trubkou,
zavěšenou na stuze kolem krku, nenadělá moc řečí s jinými pěšáky,
kteří nebudou míti této trubky. S automobilistickou trubkou
vezmou na se vlastnost pyšné mlčenlivosti.