Jaroslav Hašek Povidky I

Cesta mstitele své cti

III.

Pan Lantner přijel do Hostěradlic kvůli většímu efektu v neděli, o místní pouti, aby co nejvíce obyvatelstva vidělo, jak dá panu Jantálovi přes hubu.
A jako pod vlivem telepatických vln, právě když vystupoval z vlaku, viděl na nádraží klackovat se postavu pana Jantála. Stál tam vysoký, tlustý, s velkou skupinou žlutých blatouchů v knoflíkové dírce. Na nádraží stálo jenom asi pět lidí, takže pan Lantner pochopil, že by zde celý efekt selhal. Kmitlo mu jenom rychle hlavou, že ten chlap má takový masitý tlustý nos, že se to bude krásně bít přes něj. Viděl už v duchu, jak protivnému správci kruhové cihelny kape jeho ničemná krev pomalu na bílou náprsenku.
Pan Jantál setkal se s ním u východu a srdečnými slovy přivítal ho do Hostěradlic, přičemž mu tak silně stiskl ruku, že pan Lantner div nevykřikl bolestí, ale nechtěje se dát, tiskl mu ji také skřípaje zuby, jen aby mu způsobil bolest: „Ty pse,“ pomyslil si, „tady se s tebou před pár lidma prát nebudu, ale až v restauraci na radnici k večeru, až tam bude plno.“
„Tak tedy, pane továrníku, zas budete snad u nás přes léto,“ řekl s úsměvem pan Jantál, přičemž se panu Lantnerovi zdálo, že tomu bídákovi kape z očí nestoudná žádost po cizích ženách. „Budete, pane továrníku,“ pokračoval správce kruhové cihelny, „opět bydleti na starém místě? Kdybyste snad nechtěl, mohli byste si pronajmout něco u mne. Vystavěl jsem si domek, a poněvadž jsem svobodný, mohl bych vám postoupit dva pokoje.“
„To je ale drzý nemrava,“ pomyslil si pan Lantner, zatímco pan Jantál pokračoval v rozmluvě: „Za ty dva roky se mnoho změnilo, pane továrníku. Měli jsme zde také nedávno cirkus, kde vystupovali dva boxeři, Němci z říše. Nežli cirkus odjel, vyzvali veřejně, kdo by je porazil, že mu vyplatí dva tisíce korun. Mně to nedalo, pane továrníku, a podívejte se, prosím.“ Pan Jantál vytáhl z kapsy obsílku k trestnímu soudu do Hradce a letmo přečetl: „Předvoláváte se jako obžalovaný pro zločin těžkého ublížení na těle dle § trestního zákona… Jednomu, tomu staršímu zápasníkovi, urazil jsem celou sanici, dva zuby mu vyletěly až do pokladny… Líčení se mnou bylo zastaveno, poněvadž sport je sport. Máme zde teď spolek pro rohování a já je trénuju třikrát týdně. Už jsem i svému šéfovi, majiteli cihelny, přerazil nosní chrupavku. Místnímu starostovi museli uříznout po mé ráně ucho… Je vám zima, pane továrníku? Tady jsme přece jenom výš jak v Praze, ještě není tak teplo, měl jste si vzíti svrchník.“
Pan Jantál vzal pod paždí pana mstitele své cti a řekl k němu s neodolatelnou vlídností: „Pořád jsem si na něco vzpomínal. Vždyť jsme si přeci tykali. To se samo sebou rozumí, že zůstaneš dneska u mne. Ukážu ti oba pokoje. Nemysli si nic špatného o mně. Hehe! Že bych snad pálil za tvou ženou? To je všechno jen legrace. Umíš boxovat?“ Pan Lantner odpověděl, že neumí, že bohužel neumí.
„Člověče,“ důvěrně řekl pan Jantál, „teď mám tady fešandy. Paní ředitelová velkostatku, to je žába. On, chudáček, se také chtěl učit boxovat a zkusil to s mým žákem, učitelem Vaníčkem, ale ten si dal. Máme tady jednoho doktora, ten ti má paničku, až budeš u nás na léto, tak tě s ní seznámím. Co se třeseš? – Máme zde novou vinárnu, tam ti mají vermut.“
Pan Lantner opravdu cítil, že z pana správce kruhové cihelny poznává ten vyhlášený vermut.