Jaroslav Hašek Povidky I

Můj kvartýrský se zbláznil

I.

Nemohu tvrdit, že by můj kvartýrský nebyl právě silákem. Měl doma dvě dvoukilogramové činky, které vzpíral až desetkrát. Častěji se též stávalo, že náhle vrazil do mého pokoje a zardívaje se trochu, říkal: „Neměl byste chuť se se mnou, boxovat?“ Odmítl jsem to, neboť nechtěl jsem se ocitnouti v nemilé situaci podnájemníka, který zmaluje do modra svého bytného.
Představoval jsem si též, jak by se na mne pohlíželo, kdy můj kvartýrský na otázku, kdo mu udělal tu krásnou bouli nad okem, musel prohlásit, že mu to udělal ten pán, co je u něho na bytě.
Schválně jsem řekl krásnou bouli, neboť jinak nejmenoval můj bytný rozbité nosy a všemi barvami hrající neobvyklé výrůstky na čele, pod očima i nad očima zápasníků v rohování.
Mluvil o tom s velkým nadšením. Jednou přijde pozdě v noci domů, vzbudil mne a počal vyprávět: „Jsem fotografován s černochem Johnsonem, světovým mistrem v boxování. Jest to velmi krásný člověk. Nemá v nose chrupavku, přišel o ni v Austrálii. Jest to, abych tak řekl, vznešená postava a má jedno ucho vmáčknuté do lebky, vzpomínka to na jeho vítězné turné po Severní Americe. Zápasil právě s jedním dobrým boxerem. V druhém chodu mu rozbil nos, v třetím dal mu tak krásnou ránu do oka, až mu naběhl celý obličej do fialova. Neviděl jsem nikdy tak nádherné a krásné boule. Ano. V zdravém těle zdravý duch. Cvičme své tělo a naše inteligence poroste. Nechcete jednu do nosu? Uvidíte, jak vás to osvěží.“
Odmítl jsem to.
„Nezříkejte se toho požitku,“ varoval mne, „uvidíte, že si jednou sám řeknete o pořádnou ránu. Dobrou noc.“ Přál mně sice dobrou noc, ale nespal jsem až do rána.
Můj bytný zkusil totiž vedle v pokoji srazit pořádnou ranou pěstí jednu starobylou skříň k zemi a srazil přitom se skříně lampu. To by nebylo právě to nejhorší. Strhl však na sebe skříň a pod těmi troskami naříkal až do rána, dokud ho nevysvobodila správcová domu, přinášejíc mu snídaní.
Uděšeně vyprávěla, že sotva ho vyprostila, že jí ukazoval jednu ránu nad ucho.
„Nevím, co se to děje s milostpánem,“ stěžovala si, „dával mně korunu a prosil, abych mu dovolila, aby mně dal tu jeho zvláštní ránu, že mne skolí.“
Když jsem se s ním dal o tom do řeči, prohlásil, že bývaly kdysi ve starém Římě lepší časy. Boxeři měli na rukou zvláštní armaturu, mirmex zvanou, což byla rukavice hřeby posázená. To musely být překrásné rány.
„Kdybych vám s ní dal jednu,“ řekl dobrácky, „byl byste hotov. Bohužel u nás jsou jen samé rány suché. Jak to bylo krásné, když zápasilo se ve slohu pankration. Byl to souhrn zápasu a rohování. Bylo možno použít všech nedovolených chvatů a bezohledných záludů a ran. Naše zápasy ve volném slohu ani zdaleka nepřibližují se kráse zápasu onoho, ačkoliv, je-li vám libo, vykloubím vám za třicet vteřin obě nohy a ruce a přiškrtím vás drobátko.“
Odešel a tu noc jsem opět nespal, neboť vedle v pokoji můj kvartýrský křičel ze spaní v pravidelných přestávkách: „Kde chcete ležet, zbabělče? Řekněte si o tu ránu dřív, aby se také na vás dostalo.“