Jaroslav Hašek Povídky II

Historie poučná a odstrašující.

I.

První výklad o povinnostech, který měl pan Banzet, vyzvav pana Tenkráta, aby ho doprovodil domů z úřadu, připojuje k onomu výkladu povídání o vynikajících osobách v N.
„Ano, milý příteli, můžete mne doprovodit domů, bydlím na rynku. Pravíte, že s největší radostí. Doufám, že nemáte nyní ničeho na práci, a malá procházka po vykonané práci neškodí. Jmenujete se pan Tenkrát, není-liž pravda. Je to, abych tak řekl, divné jméno. Říkáte, že původně jmenoval se váš dědeček Tenkrad, hehe, mám rád žertovné mladé lidi, ovšem jen tenkrát… Ne, nepřeji si ničeho. Pravím, tenkrát tedy, řekneme tehdy, tehdy mám rád mladé žertovné lidi, když ve svých žertech nedotýkají se stávajících řádů.
Nemohu si myslet horšího člověka nad toho, který ve svých vtipech uráží své představené. Představení musí být. Že musí? Pravdaže musí být. Považte si, že by každý byl jen představeným, ergo vy byste byl vrchním berním, sluha František také vrchním berním a já také tímtéž. Ptám se vás, šla by práce tak rychle, jako jde nyní? Že ne? To si myslím, milý pane.
Ten pán, který jde naproti, to je starosta Kouta, velmi šarmantní pán a má papežský řád. Ano, tak odměněna jest snaha chovat se, jak se na dobrého křesťana patří.
Ten člověk, podívejte se tamhle, v tom haveloku, je zdejší sedlář Nežid. Velmi nemravný člověk. Jednou vám odepřel platit daně z příjmů. Že to není možné? Toho neznáte, drahý pane, ten kdyby mohl, udělal by zde republiku. Také jednou už napohlavkoval panu starostovi pro nějaké slovo, které ho charakterizovalo, tuším, že to bylo slovo lump. Dal mu tři pohlavky a odseděl si to, poněvadž pokutu nechtěl platit.
Že se divíte? Pah! U nás dějí se divné věci. Žádný ze sprostějších lidí nechce se znát k svým povinnostem. Od číšníka v hotelu U koruny, který spí při nošení piva, od pekařského dělníka… tamhle jde právě jeho mistr Pelikán… Má úcta!… kterýžto dělník se pere při muzice a říká v okolním městě městským slečinkám, že je pán s noční službou, od obyčejného nádeníka, který kleje strašně… Že je to hrozné?
Pravda, nedá se o tom ani dobře mluvit. Povinnost jest povinnost. Máme povinnosti vůči sobě, rodině, bližním, státu, a nejkrásnější občanskou ctností jest bez odporu řádné vykonávání svých povinností.
Kdože jest ten pán, kterého jsem nyní zdravil? Zdejší pan děkan, velmi učený muž. Napsal již krásnou knihu Biblický děj potopy, ve kterém potřel všechny nevěrce. Na obecných školách i na měšťanských dostane ji každý žák a žákyně, když má z náboženství jedničku. To jest odměňování řádného plnění svých povinností. Že jest to skutečně pěkné? Pravdaže, milý příteli, tím vzpruží se dětský duch do té míry, že vyvine se mezi školáky jakási soutěž, šlechetný zápas, aby i on nebo ona dostal takovou knihu. Máte kupříkladu u nás děti, které doma mají třebas deset takových knih Biblický děj potopy. A přitom je pan děkan velmi skromný člověk. Kýváte hlavou a je vám to snad nápadné. Že není?
Z toho je vidět, jak dobře soudíte o skromnosti. Ať si je kdo v sebevyšším postavení, má být skromný. Hleďte na mne. Že hledíte? Ano, patřím mezi nejpřednější z toho města, a jak vidíte, jdu s vámi jako váš otec, povídáme si a nepyšním se zcela nic. Že jsem laskav? Bože, nestojí to za řeč. Že si mne vážíte? Děkuji vám, milý příteli. Přál jsem si setkat se jednou s takovým mladým mužem, který by ctil své povinnosti. Abych byl beze strachu? Jsem. Neboť kdo plní správně vše, co představení mu nařizují, ten je u mne charakterem.
Že se přičiníte? Vidím vám to na očích. Neděkujte, spíš mluvte vždy se mnou jako se svým otcem, svěřte se mi, je to také jakási povinnost, kterou podřízený koná k svému představenému. Že je to také vaše myšlenka? Jste velmi vzdělaný, milý příteli. Mezi mnou a mezi vámi může se vyvinout zcela přátelský poměr. Kdyby to pánbůh dal, pravíte? Vidím, že jste nábožný člověk. Představím vás co nejdříve nejen své rodině, ale i zdejším pánům. Má úcta! To je městský radní pan Petránek, má dvě dcery, které by se rády vdaly, dejte si pozor. Povídají se o nich divné věci. Že si nechcete se žádnou slečnou začínat? Příteli, jednou to musí být a vy se také oženíte. Raději však vezměte si starší dámu, vzdělanou, která však též zná dobře vařit, hodnou, řádně vychovanou, a jak je to pěkné, taková domácnost, to teprve uvidíte. Že mám pravdu? Mám, příteli, mám.
Není nic lepšího nad útulnou domácnost, ale co hlavní je, poradit se dříve, milý pane, svěřit se svým představeným, toť také jakási povinnost. Že to uděláte s největší radostí? Jste dobrý mladý muž. Mládí je nebezpečné, příteli, a třeba jest pevné, starší ruky, která by je dovedla řídit přes… Jak se to jmenuje? Úskalí? Ano, přes úskalí života. Über die Felsen des Lebens. Doufám, že znáte německy. Že dost? Učte se, příteli, tomuto jazyku, který je jazykem státním. U nás v městě každý lepší člověk zná německy. To jest také povinnost národní, nejen číst české noviny. Co jste chtěl říci? Že nevíte, jak se jmenuje tato ulice? Dušní ulice, příteli, ulice malého ducha, ve které bydlí zdejší ředitel obecných škol, pan Kafroněk, pán roztomilých způsobů, který píše do zdejšího našeho týdeníku církevní zprávy a povídky ze života svatých otců, originelní věci. Že tak soudíte již dle názvu? Znamenité věci, příteli. Doufám, že jste již předplacen na náš týdeník. Že nejste? Doufám, že předplatíte co nejdřív, neboť jest to také jakási povinnost, povážíme-li, že jest to vzdělávací časopis, kam můžete i vy psát, kdyby někdo udělal na vaši čest a postavení hrubý útok.“
„Byli jsme již u domu,“ doložil pan Tenkrát, „podali jsme si ruce, přičemž on řekl: Povinnost, příteli, povinnost, pamatujte, a já šel do svého bytu, pociťuje jakési bodání v hlavě.“