Cesta k jednoduchosti Milena Jesenská

Kletba výtečných vlastností
Podaří‑li se někomu získat nějakou dobrou vlastnost, neznamená
to ještě ani dost málo, že by byl příjemný člověk. Je to divné,
ale viděla jsem to nesmírně často, že lidé ne právě špatní, ale
s nějakou vášní nebo zálibou, nějakým důležitým nedostatkem,
který je notně potrápil, jsou daleko příjemnější než lidé korektní
a dokonalí. Je to přirozené: mám‑li dojem, že v sobě nosím něco,
zač bych se měl omluvit a co není třeba docela v pořádku, jsem
daleko tolerantnější k druhým a z docela jiného hlediska nazírám
na chyby a nedostatky druhých. Stane se třeba, že něco zlého
zažijete a tak se to zadrmolí, že se nakonec vůbec nevyznáte, co
je dobré a co zlé. Bolest vám zaclání oči, jako náklapky koním
zaclánějí oči, zesiluje se trváním, zabrání vám v rozumném úsudku
a prostě vás umučí a vy nechtíc uděláte něco, co byste snad nikdy
neudělali, kdybyste nebyli tak smrtelně unavení a kdyby vám nebylo
už všechno jedno a kdybyste v sobě necítili drásavou potřebu
ukončit to, ukončit to za každou cenu, třeba násilněji, než je třeba.
Zvenku však vypadá všechno jinak a lidé, kteří vám přihlížejí, to
mají vždycky lehké. Třeba vás odsoudí a dokonce bude v jejich
úsudku mnoho pravdy. Ale najednou najdete člověka, který je na
vás docela nemotivovaně hodný a laskavý. Má docela jiný osud
než vy a nikdy nic podobného nezažil, ale zažil jednou na vlastní
kůži, jak je lehké odsoudit. Zažil třeba, jaká nikdy nevysvětlitelná
nedorozumění se časem vkládají mezi člověka a člověka, a zažil,
jak to bolí, bránit se bezmocně a neubránit se. A tak, čistě pro nic
za nic, je na vás najednou hodný.
V tomto smyslu je skoro přednost mít nějaký nedostatek. Ve
smyslu lidské dobroty je to rozhodně přednost. Nejzlejší lidé jsou
dokonalí a korektní lidé. Neznám zlejší typ lidí nad Němce a ti jsou
dokonalost a korektnost sama. Korektní lidé mají často komplikovaný
duševní aparát k trápení druhých. Působí jim takřka radost,
když mohou dokázat svoji korektnost, a nejlépe ji ovšem dokazují
na cizí nekorektnosti. Takový dokonalý úředník je například
nejneoblomnější člověk na světě. Přiženete se na nádraží v poslední
chvíli, třeba proto, že jste se nedovoleně a nepředepsaně dlouho
s někým loučili, a chcete, aby vám vzal zavazadla. Kde však stojí
napsáno, že na zavazadlech musí být inkoustem napsána cedulka
s vaším jménem a adresou. „To nejde,“ řekne vám a hledejte teď
inkoust. Čím vzteklejší obličej děláte, tím je zatvrzelejší. Na poštách,
nádražích a úřadech sedí samí dokonalí lidé, mně se zdá.
Také se vám může stát, že bydlíte u bytné, která miluje čistotu.
To je strašné. Milovat čistotu samo sebou není ještě strašné,
ale může to být očistec na zemi pro druhé lidi, jež milují čistotu
docela mírným způsobem. Takové věci by mohly být veselé, ale
jsou někdy velice vážné, hlavně tam, kde ony dobré vlastnosti
vyvěrají v zdroj rozporů rodičů a dětí. Táta nikdy v životě nelhal
a to je od něj opravdu skvělé. Ale proto, že kluk řekne malou lež,
ještě není třeba říci, že je kluk prolhaný. Táta je však v pýše své
pravdomluvnosti a v zasloužené sebechvále své čestnosti tak zlý
a nelítostný, že by snad bylo výchovně daleko lepší, kdyby byl taky
jednou v životě přišel do situace, že by zalhal. Dnes by nebyl ke
klukovi tak nelítostně tvrdý.
Snad dobře znáte, jak dovedou být lidé protivní tím, že mají nějaký
dobrý estetický návyk. Nejenom, že si myslí, majíce čisté prsty, že
dosáhli vrcholu dokonalosti, ale třídí vůbec lidi na takové s čistými
a takové s méně čistými prsty. „Já si denně myji ruce,“ říkají pak
domýšlivě při každé příležitosti. Když dojdou na horách do chaty, kde
není honem voda, nedají si vzít příležitost a tvrdí: „Mne tu nic netěší,
když si nemohu umýt ruce. Vidíte, jsem už taková.“ Mluví se třeba
o nějakém nadaném člověku a všeobecně je chválen. „Ale když má
tak neumyté ruce!“ řekne váš přítel a neříká tím nic jiného než to, že
on je má umyté.
Myslím, že nejlepší člověk, kterého jsem kdy poznala, byl cizinec,
se kterým jsem se často sešla ve společnosti. Nikdo o něm mnoho
nevěděl a nepovažovali jej za nijak neobyčejného člověka. Jednou
se však stalo, že jej někdo nařknul, a on se nijak nehájil. Protože
měl však poctivý a mužný obličej a protože to nařčení bylo závažné,
nechtělo se mi tomu věřit, bylo mi to jaksi neskonale líto, že by tento
hoch s tak přímou tváří a pokojnýma, přímo do vašich hledícíma
očima měl udělat něco tak ošklivého, a pátrala jsem, jak to tedy
vlastně bylo. Vyšlo najevo, že se nehájil proto, že se celá věc měla
naprosto jinak, a kdyby se byl hájil, byl by na sebe musel prozradit
něco nesmírně krásného a ušlechtilého, čím by se každý jiný určitě
i bez takové příležitosti pochlubil. Nikdy jsem předtím nic podobného
neviděla. Později jsem poznala, že to je vůbec nejdivnější
člověk, kterého jsem potkala, a nic mne tak nezvrátilo v životě jako
malý průhled do jeho srdce. Byl nesmírně ušlechtilý, ale řekla bych,
že se tím tajil, jako někdo, kdo se stydí mít výhody před druhými.
Nedovedl nikdy udělat nic, co by prozradilo, jaký je, a nejkrásnější
věci dělal tiše a plaše a ostýchavě, úkradkem a potají, ale opravdu
potají a nikdy tak, aby to vypadalo jako potají. Když umřel – byl
opravdu příliš dobrý pro tento svět a nebojím se této fráze, stojí tu
pravdivě – četla jsem v jednom z jeho deníků malou příhodu z dětství,
a poněvadž mi to připadalo jako to nejkrásnější, co jsem kdy
slyšela, povím vám ji nakonec: když byl malý – byl velice chudý –
dostal od maminky šesták. Nikdy předtím neměl najednou šesták,
a byla to tedy ohromná událost. Zasloužil si jej, a proto to byla tím
větší událost. A když šel po ulici něco si za něj koupit, viděl žebračku,
která byla tak ubohá, že se strašně polekal, a ihned ho popadla
vášnivá touha dát jí svůj šesták. Ale bylo to v dobách, kdy šesták byl
nemalé jmění pro žebračky a pro malé chudé kluky. On se tak bál
chvály a díků, kterými by ho žebračka zasypala, a pozornosti, kterou
by to vzbudilo, že svůj šesták proměnil, daroval jí krejcar, oběhl celý
blok domů a daroval jí, jak se vracel druhou stranou, druhý krejcar,
a provedl to tak desetkrát, dal jí poctivě všech deset, nenechal si
ani jediný a zhroutil se pak v nervovém pláči, jsa naprosto vyčerpán
duševní námahou takového skutku. Myslím, že to je vůbec nejhezčí
pohádka, kterou jsem kdy slyšela, a když jsem ji četla, umínila jsem
si, že ji nikdy, co živa budu, nezapomenu.