Jaroslav Hašek Povídky II

Historie poučná a odstrašující.

II.

Výklad o špatném hostinci U vola, o paní Pažoutové, kde bydlí pan Tenkrát, a o stravě, kterou mu ona předkládá.
„Že jste byl včera navečer v hostinci U vola? Že jste se bavil s nějakými pány? Že vás pozvali na večírek? Způsobil jste mně bolest, pane Tenkráte, velkou bolest jste mně způsobil a hněval bych se na vás, kdybych nevěděl, jak je to nepříjemné být cizincem v městě a neznat dobře poměry.
Jste udiven, jak vidím, nemyslete si, že se hněvám na vás. Omluvil jsem vás již neznalostí poměrů zdejších, poněvadž kdybyste byl věděl, jaký je to hostinec, nikdy byste tam nebyl vkročil.
Do hostince U vola chodí naši nepřátelé, lidé, kteří náleží takzvané socialistické straně a kteří, považte si, dosud nedali své děti biřmovat. Že to nepochopujete? Myslel jste snad, že jsou zde samí řádní lidé, to jste se velmi zmýlil. Tam se schází právě ta čeládka, která uspořádala protestní schůzi, když zde byli misionáři vybírat na čínská pacholata. Kroutíte nedůvěřivě hlavou.
Ano! Takové podlosti jsou schopni ti, s kterými jste včera seděl u jednoho stolu. Mohu říci, že protestní jejich schůze nedopadla tak, jak si přáli. Lid zdejší není tak hloupý, aby dovolil beztrestně vykládat, že u nás je dost chudých dětí, o které se musíme starat, a ne o nějaké čínské pacholíky, ukázali jim, že nežijeme v nevěřící Francii, že naše město je v soustátí rakouském. Řečníka potom odvezli do nemocnice, kde měl dost času přemýšlet o tom, jak je nemístné prznit nejsvětější city. Ano! A mezi takovou chátrou, póbel, jste seděl a bavil se s nimi, a ti dokonce vás pozvali na večírek. Že toho litujete?
Drahý pane, za tak krátkou dobu, co vás znám, seznal jsem ve vás muže, který zůstane vždy nakloněn k dobru a kterému není třeba vykládat, co je ošklivé a špatné. Nebojím se o vás nikterak a také mně ani nepřijde na mysl, že byste se mohl nakazit špatnou společností v špatném hostinci. Jde jen o pověst, o dobrou pověst, nejen vaši, nýbrž i celého úřadu. Že tam již nikdy nepůjdete? Nemusil jste to ani povídat, byl jsem hned o tom přesvědčen. Přijďte večer do hotelu U koruny, tam je pro vás mezi námi místo. Společnost vybraná a nenucená, já, pan děkan, okresní hejtman, řídící pan učitel a starosta. Mají tam výbornou papričku, znamenitý ležák, slušné osvětlení, vedeme příjemné hovory, každý ví, co si může dovolit, jeden ctíme druhého, žádné bratříčkování jako jinde, veselí a přitom slušně odměření. Tak, to bylo, co jsem vám chtěl říct o hostinci dobrém a špatném.
Nyní bych se vás rád na něco zeptal. Kde vlastně bydlíte, milý příteli? Že u paní Pažoutové? Příteli! Příteli! Včera jsem již řekl, že je třeba pro mladého muže dobré rady staršího, zkušenějšího. Vám se asi zprvu zalíbilo, že je to vdova, mladá, šestadvacetiletá. Nemluvte, že ne. Známe dobře mladé lidi. Že nejste z nich? Nevymlouvejte se. Neznáte ani dobře nebezpečí, ve kterém jste se octl. Mohu vám svěřit, že paní Pažoutová nic jiného si nepřeje než omámit někoho, upoutat na sebe a pak pohrozit škandálem a vzít si ho. Je to zákeřná ženská. Že jste to na ní nepozoroval? Příteli! Taková jde kočičím krokem, ani ji neslyšíte, a už se do vás zakousne. Že jste zděšen? Můj bože! Mládí je neprozíravé. Považte, jistě slyšela, že máte nějaké jmění! Že jste jí o tom neříkal? Pane, zde se rozhlásí všechno rychle. Jestlipak víte, že už teď se leccos povídá o vás a o paní Pažoutové? Že se lekáte?
Nelekejte se, cizinci se snadno dostávají do úst lidí. Vy sám jste ostatně dnes ráno řekl k sluhovi Františkovi: Ani nevíte, jak jsem spokojen se svým bytem. Vidíte, sám jste to řekl. Že je to také pravda? Že ráno dostáváte dva rohlíky ke kávě? Že jste měl včera ve všední den k obědu husu? A dnes že jste měl vepřovou a nákyp? Příteli, jest to hrozné. Dobře, že se mně svěřujete. Vy jste na nejlepší cestě sejít z dráhy počestnosti. Že se to nestane? Ze na to přísaháte? Hochu, milý pane, dnes již jste v lidských řečech, zítra se to bude stupňovat a pozítří je z toho okresní skandál.
Dva rohlíky ke kávě? Ve středu husa! Ve čtvrtek vepřová a nákyp! Příteli, milý pane Tenkráte! Damoklův meč visí vám nad hlavou, a jedno jen škubnutí, jste ztracen, blamován, a s vámi celý úřad i já, váš představený, který by neměl kouska srdce, aby vás upřímně a otcovsky nevaroval a vám neřekl, dokud není pozdě: Hochu, drahý pane, odstěhujte se od té vdovy, přetrhněte okamžitě nit lidských pomluv a přestěhujte se jinam.
Ale co mne napadá? Máme zde tetu, ctihodnou paní, vdovu po poštovním oficiálovi paní Krathauerovou, Němkyni, padesátiletou, ta má prázdný pokoj. S tou ještě dnes promluvím a zítra se k ní odstěhujete. Ať vás to stojí, co chce, jen když budete pryč od paní Pažoutové. Zaplaťte jí za celý měsíc a nebudete toho litovat. U paní Krathauerové naučíte se lépe německy a to není k zaplacení. Přijímáte to? Že přijímáte? Věděl jsem to. Neděkujte! Jsem vskutku rád, jak se mně podařilo vás zachránit. A jednou, doufám, uznáte nejlépe, jak je dobré míti nezištného přítele, třebas by to byl váš představený. Že nenalézáte již teď slov k díkům? Pane, drahý Tenkráte, vy jste tak sympatickým, že děkuji dobrotivému nebi za seznámení s vámi. Je takových málo, jako jste vy, věřte! A nyní jděte pěkně a dejte výpověď. Na shledanou večer u Koruny…“
Pan Tenkrát vyprávěl mně pak, že byl tak hypnotizován a unaven, že dal vskutku výpověď a mohl o tom přinést již zprávu ke Koruně.