Jaroslav Hašek Povídky II

Historie poučná a odstrašující.

III.

U Koruny.
„Pan vrchní berní, pan děkan, pan okresní hejtman, řídící učitel, starosta a já. Představení mé osoby panem vrchním berním a představování pánů jím samým.
Pan děkan: Slyšeli jsme o vás již mnoho pěkného.
Okresní hejtman: Pan vrchní berní nemůže vás vynachválit.
Řídící učitel: Jste prý velmi nadaný člověk, pane Tenkráte.
Starosta: Není prý přesnějšího mladého muže ve vykonávání svěřených povinností…
Jakési koktání z mé strany a pochvalné bručení pana Banzeta, který po chvilce vykládá německy panu okresnímu hejtmanovi, že prý jsem vtipkoval, jak můj dědeček původně se jmenoval Der hat gestohlen, k čemuž dodal tento: Vielen schönen Mädchen das Herzlein. Všeobecný smích a pan okresní hejtman klepá prstem na stůl a volá: ‘s war damals, pane Tenkrát. Když se smích utišil, tázal se mne řídící učitel, zdali jsem četl jeho poslední povídky o svatých otcích.
Četl, řekl za mne pan Banzet, a pravil ke mně, že by si přál vás vidět, neboť je zkrátka nadšen.
Tak si páni vyprávěli mezi sebou, opomíjejíce mne. Patrně jim stačilo, že si mne všimli a že mezi nimi sedím, jen pan Banzet, můj ochránce, tázal se mne častěji: A co vy o tom soudíte? Kýval jsem hlavou. Mluvilo se o paprice, která prý dnes byla mizerná. Ospalý číšník byl napomenut, aby nezíval. Pak se vyprávělo o zloději, který u kupce Vondráka se ve sklepě opil. Nato pan okresní hejtman láteřil na svou služku, která mu oskarky natřela obyčejným leštidlem místo krémem.
Nato pan děkan rozhovořil se o politice. Řekl: Politika vůbec, a obraceje se na mne, pravil: Co vy o tom soudíte?
A již pan Banzet rychle promluvil: Pan Tenkrát se mně svěřil, že se do politiky neplete…
Abych vás nenudil, podotýkám jen tolik, že tázal-li se kdo mne na něco, mluvil za mne vždy pan Banzet.
A když pan děkan řekl, že hrachu nejí, pan Banzet pravil, že jsem se mu svěřil, že hrách je nejošklivější jídlo.
Když nadávali na židy, já též prý je nemohu vystát a mým nejvřelejším přáním prý je, dle slov pana Banzeta, všechny židy vyhubit.
Panu děkanovi svítily oči, a klepaje mně, mlčícímu, na rameno, řekl: Pane Tenkráte, za našich dob je málo takových lidí, jako jste vy, nevěra, vzpoura, tupení všeho posvátného šíří se světem; dokud lid bál se spravedlnosti našich soudů… Sunt certi denique fines, mluvil povzneseným hlasem, a jednou, uvidíte, moc dostane se opět do našich rukou a pak uvidíte, že nebudou se opakovat případy, aby někdo odtud nedal biřmovat své děti…
Jsou to hrozné případy, mluvil, obraceje se k celé společnosti, víte již, co předevčírem mluvil sedlář Nežid ke kostelníkovi, s kterým se setkal v slovní půtce? Když, řekl ten zlosyn, váš děkan se drží Písma svatého, ať jednou pro legraci jí za městem kobylky jako svatý Jan na poušti.
Co tomu říkáte, pane Tenkráte?
Já, já…
Rozumím, pravil pan Banzet. Chcete říct: Je ten člověk na svobodě?“
„Vydržel jsem poslouchat ty řeči ještě půl hodiny,“ končil pan Tenkrát, „a pak rozloučil jsem se, přičemž pan Banzet šel mne vyprovodit před Korunu, kde pravil: Není-liž pravda? Společnost vybraná, nenucená, vedeme příjemné hovory, každý ví, co si může dovolit, jeden ctí druhého, žádné bratříčkování, veselí a přitom slušně odměření. O vás mají nejlepší pojem. Že vás to těší? Příteli, mladý hochu, mne to však těší nejvíc. Tak má radost učitel ze svého žáka. – V poledne se tedy přestěhujete. Buďte vždy tak energický, nedejte se vést klamným lichocením od takové ženské…“
„Pan Banzet,“ řekl ještě pan Tenkrát, „si nepomyslil, jak za pár neděl zjeví se má energie ve formě pro něho tak smutné…“