Jaroslav Hašek Povídky II

Psychiatrická záhada

I.

Bylo kolem druhé hodiny noční, když pan Hurych vracel se ze schůze abstinentů, odbývané v jedné restauraci na Malé Straně. Schůze tato protáhla se proto tak dlouho, že v ní byla probírána rezignace předsedy, který byl zapleten do ošklivé aféry. Byl totiž usvědčen, že v jedné restauraci vypil sklenici plzeňského. Jako čestný muž odstoupil.
Pan Hurych šel tedy domů po Karlově mostě. Šel s blahým vědomím, že pracuje pro dobro lidstva. Ve svém žaludku cítil sice doposud chlad sodové vody, ale trochu výše, tam tlouklo teplé, vřelé filantropické srdce, které málem bylo by ztučnělo, kdyby mu byl lékař nezakázal píti pivo. Tak byl půl roku abstinentem, vrhl se odhodlaně do boje proti alkoholu, stal se jednatelem spolku abstinentů, předplatil se na Zájmy všelidské, učil se esperantu a jedl zeleninu.
Úvahy jeho přerušil výkřik na řece. Byl to patrně jeden z oněch křiků za noci, jež milují mladí básníci a které jim vynášejí šestnáct haléřů, neboť tolik se platí za řádek s výkřikem, tajemným, neznámým, plynoucím od řeky v nočním tichu.
Pan Hurych naklonil se dolů přes zábradlí mostu a zvolal ku hladině Vltavy, pln neblahého tušení: „Přejete si něco?“
Nic chytřejšího mu přitom nenapadlo v okamžiku, kdy jeho lidumilné srdce naklánělo se z mostu.
V té době, kdy pan Hurych díval se pátravě dolů do vody, kráčel po mostě směrem k Malé Straně kadeřník Bílek.
Byl to pán, jenž sice nebyl abstinentem, zvláště toho dne, ale který měl neméně šlechetné srdce, prodchnuté pravou láskou k bližnímu jako pan Hurych, srdce zlaté a obětavé. Bystrým zrakem rozeznal, že pan Hurych naklání se podezřele z mostu. Pan Bílek byl muž činu. Tiše jako kočka přiblížil se rychlostí rysa zezadu k panu Hurychovi, chytil ho za ruce a pokoušel se strhnouti ho k zemi. Pan Hurych však nelenil, chytil neznámého muže za krk a za volání „Patrol!“ zápasili oba šlechetní mužové spolu, zatímco kadeřník křičel: „Uklidněte se, proč byste si zoufal?“
Policejní hlídka sem běžela klusem a pan Bílek, drže ze všech sil pana Hurycha v náruči, volal jí vstříc udýchaně: „Pánové, tento pán chtěl skákat do řeky a já ho zachránil!“
Pana Hurycha zmocnily se nyní čtyři zkušenější ruce, vzaly ho pod paží a jeden ze strážníků otcovským hlasem jal se panu Hurychovi rozmlouvati sebevražedné myšlenky.
Pan Hurych překvapen touto situací křičel jako v hysterických záchvatech: „To je mýlka, pánové!“
Nato se dal do podivného, nuceného smíchu a opakoval: „Mýlíte se, pánové, já opravdu neskočil do řeky.“ Šlechetný kadeřník šel vzadu a přerušoval ho: „Já už několikrát zachránil lidem život, když chtěli skákat do řeky, ale nikdo se ještě tak zuřivě nebránil jako vy. Je vidět, že jste strašlivě rozčilen. Vždyť jste mně roztrhl vestu.“
Pak hučel do pana Hurycha druhý strážník: „Můj bože, kdyby člověk pro každou malichernost měl si brát život! Všechno zas bude lépe! Ať byla příčina vašeho rozčilení jakákoliv, všechno se zas napraví. A uvidíte, až ráno vystřízlivíte, že ten svět je přece jen hezký.“
„Svět je krásný,“ mluvil do pana Hurycha strážník po pravé straně, „kdyby každý, když mu vleze něco do hlavy, chtěl hned skákat do vody, musil by se každý druhý člověk utopit.“
Pan Bílek tahal přitom za kabát pana Hurycha a důrazně dodával: „Abyste věděl, kdo vám zachránil život, vzpomeňte si, až vystřízlivíte, že se jmenuji Bílek a jsem kadeřník ze Smíchova.“
Pan Hurych počal opět hystericky volat:
„Prosím vás, pánové, pusťte mne, vždyť já neměl nic v úmyslu, já se jen nahýbal přes zábradlí, poněvadž se mně zdálo, že dole na řece někdo volá.“
„Prosím vás,“ vyvracel mu to kadeřník, „vy že jste nechtěl skákat? Já mám, pane, zkušenosti. Jak se na někoho kouknu, vím hned, chce-li skákat nebo ne. Pane, kdybyste byl nechtěl skákat, nebyl byste se tak zuřivě bránil. Až si na to ráno vzpomenete, poděkujete bohu, že mne strážný anděl vyslal vám do cesty.“
Pana Hurycha přešla již trpělivost, otočil se dozadu a vmetl šlechetnému a obětavému muži do tváře několik hrubých urážek.
Pan Bílek zarmouceným hlasem počal vykládati strážníkům: „To má člověk za svou dobrotu! Až ten pán ráno vystřízliví, zastydí se za to, jak se odměňuje svému zachránci.“
Pan Hurych učinil pokus vrhnouti se na kadeřníka, ale ustal, když mu strážníci sdělili, že by poslali pro truhlu.
Blízko policejního ředitelství pokusil se naposledy vyjasniti situaci a řekl: „Vy mně tedy nevěříte? Zapřísahám vás, že je to náhoda.“
„Jen se uklidněte,“ konejšili ho strážníci, „až se vyspíte, až se vám to vykouří z hlavy, budete se zcela jinak dívat na život.“
„Pro Ježíše Krista,“ zabědoval pan Hurych.