Jaroslav Hašek Povídky II

Povídka o kočce

II.
Druhého dne vedla nás k oknu jediná myšlenka, uvidíme-li svého včerejšího hosta. Naděje, kterou jsme chovali, vyplnila se.
Kotě sedělo již na zídce, a když nás uvidělo, zamňoukalo svým obvyklým prosebným způsobem.
„Chce mlíčko.“ „A chudáček.“ „Čiči, čiči.“
Již jsme byli u zídky s miskou mlíčka, hladili kotě, nazývali je nejroztomilejšími jmény a s radostí dívali se, jak mlaská, skloněno hlavičkou v misce.
A zas jako včera. „Papej, kočičko, papej, činaná!“
Kotě, když se najedlo, a my prohlásili, že má bříško jako kámen, hrálo si s námi s tou graciózností, jakou vyznačují se tato posvátná zvířata starého Egypta.
Pak zas upoutala jeho pozornost veliká moucha, za kterou hnalo se dychtivě, vyskakujíc v běhu na zadní nohy a přední spínajíc komicky do výše. Tak běželo, až nám zmizelo z očí.
„Čiči, čiči! Vrať se, maličká!“
Nevrátilo se, běželo za svým ideálem, velkou, bzučící masařkou.