Když se štěstí unaví

Předvolební boj vrcholí. S veškerou urputností, nadějí a občas i podlostí. Naprosto vážná věc. Opravdu? Zkusme trochu jiný pohled, ve kterém ovšem jakákoliv podobnost s realitou bude jen čistě náhodná.

Předsedkyně Strany obecné blaženosti (SOB) právě přemýšlela o tom, že kdyby měla u sebe pistoli, tak vystřelí do vzduchu, aby se všichni členové volebního štábu probrali. Anebo je raději zastřelím všechny, pomyslela si. A taky sebe. Ale jenom odevzdaně pokrčila rameny. Člověk si nemůže moc vybírat, musí pracovat s tím, co má.
„Jak jsme na tom s vylepováním předvolebních plakátů, Michale?“
Michal, benjamínek štábu, který zvolna upadal do klimbajícího snění, se rychle probral a vyhrkl:
„Je to nekonečná dřina. Na jedné straně ulice vylepím naše volební hesla, a když se vrátím, už je to přelepený od konkurence. Naposledy tam jakási politická strana s názvem Call centrum vlípla ceduli, že hledá nové kolegy. To mně řekněte, paní předsedkyně, co je tohle za volební slib?“
Paní předsedkyně rychle zaplašila svoji představu ostře nabité zbraně, přešla k Michalovi a pohladila ho po hlavě.
„To není politická strana, Michálku, to je telefonní marketing, který hledá lidi, co budou telefonovat nám všem, až se z toho všichni zblázníme.“
Slova se chopil další člen volebního štábu, rotný ve výslužbě Kristián.
„V podstatě má Miško pravdu, nejhorší jsou naši dva konkurenti. První všude vylepuje, že všichni budeme Spolu-u stolu-pít kolu. No řekněte, koho to zajímá! Druhý zase převlékl svého předsedu za koalu, jezdí s ním po republice a zavěšuje ho po stromech... "
"A jaký to má význam?" přerušila Kristiánův výklad paní předsedkyně.
"Sejde se tam hodně lidí, protože to si nikdo nenechá ujít, a oni můžou slibovat až do bezvědomí."
Náhle od stolu vyskočil profesor Čáp.
„Všichni nabízí hory doly a skutek utek,“ povzdechl si. „Já to vím, vy to víte, voliči to ví, ONI ví, že my to víme, ale cirkus jede dál.“
„Máte pravdu, pane profesore,“ vložila se do situace předsedkyně, „jenomže my jsme slíbili do každé rodiny vodotrysk a sedm litrů podmáslí, což bude něco stát a oni si zatím slibují věci, které nestojí vůbec nic. Proč mně někdo z vás taky neporadil nějaký heslo, který nic nestojí?“
Členové volebního týmu zaraženě mlčeli. Jen místopředsedovi se na tváři objevil nesmělý úsměv.
„Alenko, už při zakládání naší strany jsme si řekli, že nebudeme dávat prázdné sliby. Proto slibujeme konkrétní věci, kterým můžeme dostát.“
„Když už jsme u toho, čemu můžeme a nemůžeme dostát,“ vstoupil do debaty pokladník strany Jirsa, „máte představu, kolik je v republice rodin?“
To byla otázka přímo na tělo učiteli matematiky Mrázkovi, který přistoupil k tabuli v čele místnosti. Chopil se křídy a začal:
„Žáci…, pardon, kolegové, v našem státě máme přibližně osm milionů oprávněných voličů. Když vezmeme standartní rodinu o třech až čtyřech členech, tak…“ Rotný ve výslužbě Kristián ho přerušil s veselým úšklebkem ve tváři. „Máme taky rodiny, kde je těch členů patnáct a tak, to by trochu snížilo náklady.“
Tato slova vyvolala všeobecné veselí téměř u všech členů volebního týmu. Jen studentka Ina Zemánková se tvářila velmi rozzlobeně, když vykřikla: „To je fašismus a xena!“
„Xena?“ zeptala se překvapeně předsedkyně a pomyslela si, že tu bláznivou holku měla už dávno vyrazit. Jenže když ona ta nána stále někam posílá různá hlášení, tak nechtěla nic riskovat. Ještě by její stranu zakázali.
Mezitím se opět probudil Michal, na kterého slovo Xena zapůsobilo. Vstal a zvolal: „Xena, princezna bojovnice!“
Paní předsedkyně ho znovu pohladila po hlavě. „Ne, Michale, Inuška má asi na mysli něco jiného.“
Slova se opět ujal učitel Mrázek. „Tak teď zase chvíli vážně, kolegové. Když osm milionů podělíme průměrem, tedy třemi a půl, tak máme zhruba dva miliony tři sta tisíc rodin. Jestliže nám litr podmáslí prodá výrobce podle naší předběžné domluvy za sedm korun, tak jaký bude, žáci, výsledek?“
„Asi tak šestnáct miliónů korun,“ vydechl pokladník Jirsa a šel si vzít prášek na nervy. A temně dodal: „To je jen za jeden litr podmáslí. A to tam nemáme ty vodotrysky, který prodává tady Dungův strejda na tržnici po dvě stě korunách za kus.“ Jirsa vzal do ruky kalkulačku, provedl výpočet, oznámil výsledek a šel si pro další prášek.
To byla výzva pro posledního člena volebního štábu Nguyena Tan Dunga. „Můj strejda už s tím počítá, když si přečetl naše volební hesla, tak je objednal až z Japonska od Jakuzy.“
„To nemáte ve Vietnamu vlastní vodotrysky?“ zeptal se Mrázek
Dung posmutněl. „Byla to velká objednávka…“
„A jak věděl, kolik jich má objednat?“
„Umí počítat, prodává v tržnici.“
„Bude muset objednávku zrušit, kde bysme vzali dalších čtyři sta padesát miliónů?“ trval na svém pokladník.
„To je pravda,“ podpořil pokladníka profesor Čáp, „kdybychom měli čtyři sta padesát miliónů, tak se nepotřebujeme cpát do nějakých voleb..."
„Vodotrysky nebudou,“ rozhodla předsedkyně, „a podmáslí bude jen jeden litr, už tak to vyčerpá náš rozpočet skoro na nulu. Mimochodem, který blbec tyto sliby vymyslel a proč to někdo nespočítal dopředu?“ Jenže si uvědomila, že podmáslí i vodotrysky byl její nápad a na předsedkyni padly těžké chmury.
„Navrhuji přestávku,“ pravil unaveně místopředseda.

Po další hodině se štáb Strany obecné blaženosti opět sešel k rokování. Na několika členech volebního týmu bylo znát, že přestávku využili k jiným aktivitám, než bylo usilovné přemýšlení. Mrázek omylem zakopl o tabuli, která se zřítila k zemi, což značně rozveselilo rotného Kristiána, který začal vyprávět historky ze svého služebního poměru v Československé lidové armádě, kde působil jako velitel kuchyně. Ostatní se přidávali se svými příběhy, jen Ina Zumánková tiše sepisovala další hlášení kdovíkam. Předsedkyně ponechávala volné zábavě prostor. Co jiného také zbývalo. Nakonec jí však došla trpělivost, kterou v této chvíli v duchu označila za andělskou, a udeřila do stolu.
„Pro dnešek končíme“, rozhodla. „Stejně si myslím, že jsme v troubě. Nedostanem ani ty tři procenta, aby se nám aspoň vrátily prachy, co jsme do toho vrazili. Kdybych bývala věděla, jak jste neuvěřitelně neschopní, tak vám hned na začátku řeknu, ať si políbíte Brusel a jela bych na zájezd kolem světa. Teď můžu jet akorát tak do Bruselu.“
Všichni zúčastnění pochopili, že paní předsedkyně nehodlá cestovat do spřátelené části kontinentu. Brusel je krycí slovo pro něco zcela jiného.

Po následujících třech hektických týdnech skočila etapa podkuřování voličům a nastaly dva dlouho očekávané dny.
Třetí den byly oznámeny konečné výsledky.
Strana obecné blaženosti (SOB) částečně splnila svůj slib, a tak několik dní před volbami postupně obdržely všechny rodiny v republice svůj litr podmáslí. Byla to tak sofistikovaná akce, že se zapsala současně do dějin kybernetiky, organizačního řízení a systému doručování.
SOB získala 67,5 procenta hlasů, čímž se stala absolutním vítězem voleb. O vítězství se zasloužil především benjamínek Michal, který v už téměř beznadějné situaci přišel s geniálním nápadem, aby na jednu část obalu podmáslí byla vytištěna omluva za nedodané vodotrysky (s příslibem pozdějšího dodání, včetně zbývajících šesti litrů mléčného produktu). Na další díl obalu připojil dva zásadní sliby: Všechny léky zadarmo, a - benzín zlevníme na polovinu. Zbývající části obalu nesly mohutné volební číslo strany a zbrusu nový stranický symbol – vzpínajícího se soba, což mělo evokovat zkratku jejich názvu. Vše vyvedeno v národních barvách. S výjimkou toho soba. Samozřejmě.
A to byl, prosím, Michal podezírán, že je intelektuálně opatrný.

O měsíc později zvedl místopředseda Strany všeobecné blaženosti zvonící telefon. Chvíli naslouchal hlasu na druhé straně. Na závěr důstojně pravil:
„Jistě, Alenko…, ehm chci říct, jistě paní premiérko!“