Když si někdo sere do huby

Petr se probudil v devět hodin ráno s kocovinou. Sedl si v posteli a vzpomínal, kde vlastně včera byl.
Za boha si nemohl vzpomenout. Přemýšlel, přemýšlel,  když mu zazvonil mobil.
Líně se pro něj nátáhl a uslyšel vyčítavý hlas.
Ty vole, tys tomu zase včera dal, slyšel jako by ve snu svého kamaráda Mirka.
Nazdar vole, jak se máš, co v tom světě co děláš, chodím tu pěšky, není na kněžky, prachy tu nevyděláš. 
Snažil se jako vždy svými skoro ještě opileckými frázemi oslinit kamaráda,
když uslyšel větu, kterou neslyšel poprvé.
Zase jsi zmlátil Alenu!
Petr se zarazil a v tuto chvíli se mu před očima objevila včerejší scéna, kdy Alena líbala nějakého muže.
Jsem žárlivej osel, já vim. Ale měla mi říct, že je to nový přítel její matky a bude mu přát k narozeninám. Myslel jsem, že ze mne dělá paroháče.
Ty jsi prostě nevyléčitelný cvok.
Já vím, hned jí zavolám.
A obratem tak udělal. 
Miláčku, nezlob se. Já nevěděl, kdo to je. Lásko, už nikdy se to nebude opakovat. Miluji Tě.
Opravdu naposledy jsem ti sprostě nadával, a už nikdy lásko, na tebe nepoložím ruku, přísahám.
A proč vlastně nejsi doma? Kde jsi? Máš dnes odpolední a v tuto dobu býváš doma.
Ty děvko! Zvedni ten telefon a neposlouchej záznamník!  Tak přece jen ze mne děláš  paroháče, ty mrcho!
Ty si mne nepřej, dostaneš jich takových, že tě přejde smích, mrcho jedna!
Tak do prdele, zvedni ten telefon.............