Trenýrky

Když se otevřely dveře do ordinace Marie Růžkové, lékařky v lázních Teplice, objevila se před ní tvář, kterou si ve snech noc co noc představovala.
Nedala na sobě nic znát. Snažila se být profesionální a jen v koutku duše byla malá naděje, že by svou samotu mohla opustit. Ten muž se jí líbil. Neměl sice ohoz od Giani Versace a malý batůžek na jeho zádech se jí zdál směšný.
Přírodě však neporučíš, a jiskra, která z obou stran přeletěla, tu nezastavíš.
Jeho vtipné legrácky a náznak namlouvání ji ujistily, ale nepředbíhejme. Rychle sáhla po jeho papírech a při přečtení slova "rozvedený" jí spadl kámen ze srdce. Konečně někdo normální, pomyslela si. Všichni ti nafoukaní, vymódění, ženatí panáci ji lezly na nervy. Tento jí připadal jako nefalšovaný muž a jeho komplimenty jí dělaly dobře. Ani se ho nesnažila seřvat, že měl nastoupit už předešlý den. Její přísnost a preciznost pod malými brejličkami někam zmizely a zůstal jen obdiv toho člověka.
Zahleděla se do papíru, ale nejraději by se dívala jen na něho.
„Jak dlouho trpíte hypertenzí?“
„Od té doby, kdy jsem vás spatřil.“
Usmála se.
Chtěla být také vtipná.
„Diabetes trpíte také od stejné doby?“
„Teď jste mě dostala,“ oba se smáli a ona by ho nejraději objala.
Byl tak něžný.
Čas ji už trošku tlačil a tak přešla k samotnému vyšetření.
„Sundejte si prosím kalhoty, podívám se vám na nohy.“
„Nohy mám!“
„To vidím, ale máte také diabetes.“
„Ale já nemám trenýrky!“
„Vy nenosíte trenýrky?“
„Nikdy, trenýrky nikdy!“ odpověděl a byl si jist, že ji tím dostal.
„Tak ty kalhoty dolů!“ znovu ho pobídla.
Muž poslechl a první její pohled se zastavil na jeho zadku.
„Slušný, “pomyslela si, a pak se její oči zastavily na posraných kalhotách.
Polil ji pot a jen si opakovala ty dvě slova " trenýrky, nikdy!"
Marie Růžková zůstala navždy sama. Jiného takového muže, ovšem s čistými trenýrkami už nepotkala.