KRAKONOŠ

Příběh, ve kterém chybí Kuba, Anče i hajnej se odehrává v ranných porevolučních devadesátkách, kdy do zažité šedi a unylosti začala pozvolna prolínat bordová barva z dvouřadých sak rodící se elity. Trautumberk v něm nechyběl, jeho odkaz najdeme v každé době.

Po mém vyučení se krejčím, ke kterému se ještě asi vrátím a následné revovoluci, která Oděvní službu rozložila v podstatě na dva vlajkové podniky, Adam a Diplomat, jsem pátral po svém budoucím pracovním ukotvení. Sebereflexí jsem dospěl k závěru, že na tyto oděvní monumenty prostě nemám. Mimo sebesama jsem měl ještě povědomí o dvou dalších krejčovských exotech , kteří na špulku s nití nikdy nesáhli, přesto prorazili. O prvním, Vasilu Bilakovi, coby komunistickému pohlavárovi a později o Bakalovi. Vasil měl podobně jako já ve výučním listě tučně napsáno - Na saka nepůšťať , Bakala naopak při závěrečné zkoušce ušil jen obrovitý megapytel, do kterého se mu následně vešel celý důl a čtyřicetisíc bytů. Po takto precizním složení zkoušky se už dál věnoval jen filantropii. Z toho tria jehlopichů jsem byl jasně nejslabším článkem.

Tak jsem ani nemohl pohrdnout nabídkou mého spolužáka, jehož otec začal podnikat a bylo mu v zásadě jedno, jakej zaměstnaneckej materiál nabírá. On i na aukcích malé privatizace mával intuitivně štítky dražitele na provozovny, v podstatě stejnou technikou, jako na donedávna zažitých prvomájových manifestacích. Jen na plácačkách se proměnili M,E, a Uljanov jen v čísla. Jde jen o rychlost privatizace, tvrdil. Po třiceti letech mu dávám za pravdu. Na počátku a to se mi potvrdilo nezčetněkrát, to chce vždy zavřít oči a udělat ránu a co se má pak podařit, se podaří. Tu ránu udělal můj nový pan šéf v té době ještě pod jménem pan Zlatohlávek tím, že si v roce 89 přes víkend půjčil od svojí sestry starou Felicii kabrio za účelem výletu. Tu narychlo zpeněžil, za tento výletní honorář obratem koupil vilku na Ořechovce. To do relovuce chyběly tak dva měsíce, což se dá považovat za dar z hůry. Vilka následně posloužila jako zástavní krytí pro všechno to aukční mávání. Šéfík začal v centru Prahy s odkupem provozovny Klenoty a jal se podnikat, coby celoživotní nadšenec a opravdový znalec starožitností. Tam jsem posléze nastoupil jako prodavač, denně jsem býval zpocenej ze stresu, že tomu vůbec nerozumím a navíc ještě vezkrze samá zahraniční klientela. Po chvilce jsem zjistil, že mindrák mít nemusím. Zahraniční klientela totiž podlehla iluzi, že se ve světě za oponou pro ně čtyřicet let skrývaly poklady, které již u nich na volném trhu nejsou. A tak proto i doslova kýče, repliky a fejky dostaly punc pokladu hodného k drancování. Bylo jasné, že tento spektákl dlouho vydržet nemůže. Šlo o tak masivní záležitost, že na výkupu byli vždy dva odborníci a nás prodavačů na place jako much. Já jsem trochu angličtinou vládl, kolega si vystačil s jedním mezinárodním obratem, Very gut arbait a následně flakónek z Řempa za sedm korun, si obratem našel nadšeného Japonce za třináct stovek. Šéf byl takový miniaturní mužíček, takový ten celý ošedlý a nenápadný. I přes fakt, že tržby se už noslily v pytlích , neopustil svého Wartburga kombi v barvě srnčí hněďi, ani svůj zvyk požívat pouze tzn.biskupský chlebíček namísto normální stravy.Musím podotknout, že na nás, coby zaměstnance byl velice hodný, vnější svět však bral revolučně a dobyvatelsky. Po roce provozu, kdy bylo japonské souostroví již plné lisovaného fejku, nazrála doba opustil tento kvelb a to pokud možno v tichosti a ve mžiku. Odmával tedy v centru další provozovnu z cela odlišným zaměřením a my veškerej ten very gud arbait, co zbyl, naházeli do železných přepravek, bez ladu a skladu a převáželi v utajení pryč. Zcela se ale šéf z některých závazků vyvázat nemohl, byl to však chladnokrevný profík, ten, který se v noci stresem nepotí. My prodavači jsme tedy diverzifikovali, dá se říci přes noc z gut arbaitu na instalatérské fitinky a Japonce vyměnili za dědky těsněňáře. To je takovej typ dědka, co doma bábu ustavičně otravuje do tý doby, až ho bába vyšle pro těsnění, že ji kape kohoutek. Ty se dělili jen na dva typy dědků , ty co bydleli ve staré zástabě, ty vyžadovali 1/2" těsnění a ty z paneláků 3/8". Když šel takovej dědek kolem výlohy, už jsem mu připravil na pult, to co ude chtít. Pak už nás ale začali iritovat natolik, že jsme jim začali dělat sady těsnění za patnáct korun, což se jich dotklo a přestali chodit, nebo vymřeli. Tehdy ještě nebyly hobbymarkety a tak šéfík opět trefil do černého s touto provozovnou a denní tržby opět plnily pytle. Což ho samozřejmě z Wartburga nedostalo. Měl jiný koníčky. Nabrnkl si o dvacetpět let mladší Kypřanku, z turecké části Kypru a ta něco zákonitě stála. Né, že by pohrdala warťákem, ale měla jisté turecké vize, jak impérium rozvinout. Nakoupila například kamion kožených bund, lehce za zenitem módy, možná z Idllíbu, zato dvakrát dráž, než z Milána. To ale nevadilo, sklad jsme měli velkej a bylo příjemný, jak provoněl usní.

Na jiný věci byl ale šéfík až posedlej šetřením, obzvláště pak vyplácet bývalé klienty starožitností, kteří prošvihli náš rychlý a nenápadný přesun a vypátrali ho tady. Jednou se takový klient ohlásil šéfovi s tím, že má u něj v komisním prodeji sochu a pokud se neprodala, tak si pro ní přijde.

Klucíí... , neviděli jste tady takovou hliněnou sračku někde v bednách?, křičel na nás ze skladu. Jestli myslíte toho krakonoše, tak jeho zbytky jsem minule zametal. Ale nevyhodil jsem to, těch pár střepů je támhle v igelitce, ale moc z toho tam nenajdete, odvětil jsem. To nevadí, to nevadí, já mu dám krakonoše, zmrdovi. Šéf odběhl do Řempa v Dlouhý, za chvilku se vrátil a zavřel se v kanclu i s taškou střepů. Šetřit začal už i na lepidle a tak vybral to nejlevnější, zato sytě červené, s odkazem na přednost, že půjde Krákorovi k botám. Po nějaké době vylezl z kanclu a je to, hlásí pyšně, ale odmítal nám odbornou repasi ukázat. Na druhý den si komitent opravdu přišel, hned jak se prokázal smlouvou, my všichni prodavači jsme zmizeli za roh a jen pozorovali šéfův obchodní talent.

Začal hlasitě a významně předčítat ze smlouvy.....předmět komise : Soška z pálené hlíny, cca metr vysoká, použití - schránka na tabák - ztvárnění Krakonoš. Pak sáhl obratně pod pult.... a tady ho máme. Na pult položil to torzo bez lýtka, půlky hlavy, bez hole a klobouku , vše opatlané tím červeným lepidlem. To ještě nezatvrdlo a v teple pod halogeny se začala ta zrůda hroutit na bok. Klient se nejprve začal příšerně smát, co to proboha je? Co máte na mysli, odvětil komisionář, to je předmět Vaší komise, odvětil profík. Je to krakonoš?, je, tak si ho převezměte a na shledanou. Klient, po tom , co ho smích přešel, odešel bez torza a vrátil se po chvíli s policií. Kluci z okrsku u nás byli děnně, kvůli podobným skeletům a tak na šéfa familierně,.... no tak pane Zlatohlávku, co se zase děje? Jak jste mě to oslovili? , koho hledáte? Já jsem Jan Ferdinand a Zlatohlávka neznám. Vytáhl čerstvě vydanou občanku, kde se nechal přejmenovat a stál za svým. Kluci to pak v podstatě zabalili a přeadali k občansko právnímu sporu , jehož výsledku se vládce hor ve stoje rozhodně nedočkal.